Nedokončené Kosovo

Jisté je, že mezi oběma stranami je tolik prolité krve a nenávisti, že bez asistence zvenčí by přišel další masakr.Když se něco dobrého podaří, obvykle se to vydává za příklad pro ostatní. Když se třeba Středoevropanům podařilo skoncovat s komunisty bez jediné kapky krve, stala se sametová revoluce příkladem, ke kterému se dodnes hlásí jiné prodemokratické převraty, třeba oranžová revoluce na Ukrajině nebo růžová v Gruzii. Dokonce česko-slovenský poklidný rozchod v roce 1993 je na mnoha místech – v Baskicku nebo Katalánsku například – vydáván za poučný precedens. Když ale v neděli 17. února vyhlásila nezávislost srbská provincie Kosovo, zavládlo mimo tuto Albánci obývanou enklávu v nejlepším případě chápavé ticho. Země, které se proti kosovské nezávislosti nestaví a jsou ochotny nový stát uznat, tedy Spojené státy a většina EU, nevynášely kosovský příklad do oblak a neprohlašovaly, jak jsou hrdé na kosovský a srbský lid. Místo toho strávily většinu minulého týdne ujišťováním odpůrců deklarace nezávislosti, že Kosovo je zcela výjimečný případ, který nevytváří precedens a nebude se nikdy a nikde opakovat. Sláva rozhodně vypadá jinak.

Kde to začalo

Radovat se ze vzniku nezávislého národního státu na území jiné země proti její vůli i proti vůli části obyvatel nového útvaru je obtížné. Ve dvoumilionovém Kosovu žije alespoň sto tisíc obyvatel, kteří nový nezávislý stát neberou za svůj a nechtějí s ním mít nic společného; v Srbsku samotném je odtržení bývalé provincie vnímáno jako loupež rodinného dědictví za bílého dne.

Kosovo navíc stejně není schopné vlastní existence, o jeho bezpečnost se musí i nadále starat NATO, dohled nad vládou má zase Evropská unie. Kdyby to Srbové se svou rozlíceností mysleli opravdu vážně a vypnuli Kosovanům elektrický proud, bude se ve zbrusu novém státečku dost možná svítit loučemi.

Kosovská ekonomika je v troskách a její nelegální část se přinejmenším vyrovná oficiální. Vznik takového státu, ve kterém se navíc sto tisíc Srbů klepe strachy před novými vládci země, vypadá jako kapric, který by se bez zásahu Spojených států a Evropské unie nikdy nemohl uskutečnit.

Jenže je jasné, že takové uvažování je absurdní. Otázka nezní, jak mohly Spojené státy a Evropská unie něco takového dopustit, ale proč se do věci musely vložit. Jako u všech nacionalistických sporů nemá přitom cenu pátrat po tom, kdo má „pravdu“. Jisté je, že mezi oběma stranami je tolik prolité krve a nenávisti, že bez asistence zvenčí by přišel další masakr. Srbové ztratili Kosovo ve chvíli, kdy kosovští Albánci trvali na nezávislosti a Milošević nenašel jinou „dohodu“ než etnickou čistku. Dál nebylo možné přihlížet. O nezávislosti Kosova se de facto rozhodlo se startem prvního letadla NATO odlétávajícího bombardovat srbské pozice.

Důkaz

Otázkou je, co dál. Vyhlášením nezávislosti nic nekončí. Hlavní tíha odpovědnosti teď leží na samotných kosovských Albáncích. Ti musí dokázat, že jsou schopni ctít demokratický systém, hájit práva národnostních a náboženských menšin.

Musí být schopni vybudovat průhlednou ekonomiku a vymanit se z chudoby. Mají k tomu jedinečnou šanci – jsou ve sféře zájmu Evropské unie a ve skutečnosti pod jejím přímým dohledem. Pokud budou směřovat ke standardní evropské společnosti, ukáže se být jejich násilné odtržení nakonec nutným zlem s dobrým koncem.

Sjednocující se Evropa totiž umožňuje odtržení vykompenzovat opětovným shledáním někdy v budoucnosti „pod jednou střechou“. To ovšem není samozřejmost. Albánci musí nyní osvědčit, že jsou skutečně státotvorným národem se vší odpovědností. V prvé řadě to znamená, že ze „svého“ státu udělají místo k žití také pro kosovské Srby, kteří se v něm v tuto chvíli cítí uvěznění a pálí hraniční přechody. Úspěch kosovského řešení se nejdříve pozná podle toho, že nebude následovat exodus desítek tisíc vyděšených lidí.