Mladí už prezidenta na nic nepotřebují

„Jak se mám? Den ode dne hůř, ale to je v mém věku naprosto přirozené,“ prohodí se smíchem na uvítanou ze svého kolečkového křesla, v němž se po svém bytě na pražské Letné pohybuje. Ivan Medek zažil první republiku a všechno, co přišlo po ní. Ve více než padesáti letech ho komunisté vyhnali do Rakouska, odkud pak do konce normalizace zaznívalo legendární, hlubokým hlasem pronášené – Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň. Devadesátá léta spojil s prezidentskou kanceláří Václava Havla, nazývat ho Havlovým člověkem by ale bylo značně nepřesné. Jeho názorová nezávislost, víc než osmdesátileté zkušenosti a strohost v pronášených soudech z něj dělají jednoho z nejpozoruhodnějších glosátorů současného Česka.

Překvapila vás něčím prezidentská volba?

Ne. Až na jedinou výjimku, a to byla forma debaty o způsobu hlasování.

Co vás na tom zaujalo?

Myslím styl, myšlenky, způsob, jakým je politici vyjadřují. Je to beznadějná situace. Na konci volby jsem dospěl k tomu, že jestli jsme si tyto lidi zvolili svobodně jako naše zástupce, pak nestojíme za nic.

Není to příliš příkré? Sama kandidatura Jana Švejnara je přece pozoruhodná. Fakt, že se dostal do hry tak silný, zajímavý kandidát, staví politiky do dobrého světla.

Ale prosím, uznávám, že ta skutečnost, jak se Jan Švejnar dostal daleko a…