0:00
0:00
Jeden den v životě22. 2. 20084 minuty

Mám na víc

Jmenuji se Michaela Křížová, je mi 29 let a pracuji jako recepční v hotelu Atom v Třebíči. Pokud si myslíte, že vám sdělím něco převratného, tak se mýlíte.

Astronaut
Autor: Respekt
Fotografie: Co dál? Nechci jen čekat. - Autor: Archiv autora Autor: Respekt
↓ INZERCE

Jmenuji se Michaela Křížová, je mi 29 let a pracuji jako recepční v hotelu Atom v Třebíči. Pokud si myslíte, že vám sdělím něco převratného, tak se mýlíte.

Je sobota dopoledne, a právě proto, že je sobota a mám po odpolední, vstávám později. Otevřu oči, mrknu na hodiny. Je deset hodin. Jsem svobodná, bezdětná a žiji s přítelem a maminkou v malém domku. Takže mě po ránu nikdo neotravuje.

Vysoukám se z postele, obléknu se a jdu něco ukuchtit k obědu těm dvěma. Chvilku přemýšlím, co to bude, a volba padá na rychlé jídlo. Žádné cavyky, jsem ještě mladá na to, abych stála celé dopoledne u sporáku. Pytlíková polévka hovězí s písmenky letí do kastrolu s vodou. Přidávám nad rámec návodu nakrájenou cibulku, jednu klobásu, trochu magi a rozklepnu vajíčko. Omrknu mrazák a vyndávám korpus na pizzu. Vím, není to příliš nápadité ani tradiční, ale budiž.

Je půl hodiny před dvanáctou a oběd je hotov. Svolávám lidičky k obědu. S nádobím si nedělám starosti a dám jej do dřezu. Ještě granule psovi a kočkám a polední siesta může začít. Kávu nepiji, tak si dávám čaj a nudím se u televize. Diskutujeme o plánech na víkend, ale protože mám noční, není vlastně co plánovat. Jdu s přítelem na krátkou procházku se psem, a když se vracíme, jsou už tři hodiny. Provětraná a unavená si lehám, a abych nabrala sílu, usínám. Pověstných dvacet se protáhlo na hodinu a půl. To se hodí, nalíčím se, házím na sebe…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články