Jak žít navždy
Jak pravil John Maynard Keynes, „v dlouhodobém horizontu jsme všichni mrtví“. To je pravda. Ale dal by se ten dlouhodobý horizont výrazně protáhnout?



Jak pravil John Maynard Keynes,„v dlouhodobém horizontu jsme všichni mrtví“. To je pravda. Ale dal by se ten dlouhodobý horizont výrazně protáhnout? A pokud ano, jak na to a kolik to bude stát? O nesmrtelnosti sní lidé odnepaměti. Usilují o ni od té doby, co si první alchymista usmyslel vynalézt elixír života stejně jako kámen mudrců. O nesmrtelnosti se píše i v próze, od Haggardova románu Ona až po Herbertovu Dunu. A dnes, po několika desetiletích biologického výzkumu, má několik badatelů za to, že už je nadosah.
Přitom je potřeba porozumět, proč organismy včetně lidí vůbec stárnou. Lidé jsou jako stroje: postupně se opotřebují. To je zjevné. Ovšem stroj lze vždycky opravit. Dobrý mechanik dobře vybavený náhradními díly ho dokáže udržet v chodu nekonečně dlouho. Nakonec nemusí zůstat žádná původní součástka, ale stroj funguje dál, asi jako ta známá Lincolnova sekyrka, která měla tři nová topůrka a dvě nové hlavy.
Zůstává samozřejmě otázka, zdali ten stroj stojí za opravu. Tady jdou příroda a člověk proti sobě. Anebo trochu jinak řečeno, nesouhlasí tu spolu dva aspekty přírody. Z pohledu jedince je životně nezbytné přežít, protože mrtvý organismus se nemůže rozmnožovat. I proto je pochopitelné, že se během evoluce u člověka vyvinul strach ze smrti, a vzhledem k tomu, že stárnutí je jistá cesta ke smrti, asi nikoho nepřekvapí, že lidé chtějí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu