Agitka po padesáti letech

Jedni hru taktně přecházejí, pro druhé představuje nejhorší marasmus. Záleží na tom, zda při pohledu na E. F. Buriana berou v potaz jeho meziválečné pionýrství na poli avantgardy, nebo poúnorové komunistické angažmá. Žádná hra uváděná v současnosti na českých jevištích nevyžaduje od diváka tolik předběžné orientace jako právě Burianovo Pařeniště. Samotná hra přitom není žádným intelektuálním milníkem, leč agitkou o zvrhlých intelektuálech. Burian ji napsal začátkem 50. let, v děsivém souběhu s politickými procesy a popravami. Pro většinu divadelní veřejnosti tak hra představuje trojjediný úpadek autora, kultury a společnosti.

Nebyl by to však kouzelník českého jeviště J. A. Pitínský, aby z klobouku namísto rudého šátku nevytáhl v brněnském HaDivadle za uši zajíce. Jak sám uvedl, k inscenování provokativního Pařeniště se rozhodl právě proto, že ho přečetl jiným způsobem.

Krev neproměněná ve víno

V prvních několika scénách, kdy postavy na půdorysu doby vymezují své ideologické pozice, to skutečně vypadá, že jsme se ocitli nejen uvnitř rodinného dramatu téměř ibsenovského rozměru, ale také uvnitř pozoruhodného metadramatu interpretace. Spíše než režisér je to však oněch padesát let samotných, co postavy a jejich promluvy překódovalo. Kolektivističtí budovatelé s červenými legitimacemi strany se dnes přirozeně jeví jako zvrácení, zatímco v…