Rozděleni volbou

Už zdálky je vidět rudě přeškrtnutý obrázek bomby. Několik hochů sbírá podpisy pod petici Ne radaru a hned v první kolonce se pyšní jménem novopečené kandidátky na prezidentský úřad Jany Bobošíkové. Stojíme u brány Pražského hradu a po týdnu napjatého očekávání a gangsterského koloritu vyjednávacích taktik parlamentu se bude za chvíli opakovat volba hlavy českého státu. Tentokrát to na žádné drama nevypadá. Všichni tuší, kdo vyhraje, a dohadují se spíš o tom, jak dlouho to bude trvat.

Láska k republice

Hradčanským náměstím se pomalu trousí poslanci a senátoři a rozdávají první úsměvy skupince dychtivých novinářů s fotoaparáty. Mezi nimi se v rámci marketingu novinového gigantu MF Dnes proplétá několik dívek s ošatkami čerstvých koláčků. „Ty s marmeládou jsou vynikající,“ přesvědčuje jedna z nich. Dál už je to jen rutina: policejní doprovod, prohlídka pod detektorem a předsálí Španělského sálu nasvícené ostrými reflektory s desítkami nachystaných kamer. Dramatická volba z minulého týdne přilákala na Hrad nové tváře zahraničních zpravodajů. Mezi mramory předsálí je slyšet změť jazyků zpravodajů: vedle angličtiny a němčiny také maďarština či ruština.

Všichni se těší. Ostře sledované představení začne už za chvíli, ale zatím tady panuje téměř kavárenská atmosféra a číšníci skoro nestačí uspokojit nával u bufetu. Poslanci a senátoři popíjejí kávu a pečlivě studují noviny. Žurnalisté rozbalují notebooky a po týdenní pauze si vesele sdělují zážitky. „Už mám čtyři hodiny obličejů,“ pochvaluje si „ulovené“ záběry jeden z nich s kamerou. „Čekám už jen na vítězně zvednuté ruce.“

Chvíli před desátou se všechno dává do pohybu. Novináři s mikrofony prchají směrem ke vchodu, protože právě přichází novinka dnešních voleb, komunisty navržená černě oděná kandidátka Jana Bobošíková v doprovodu Pavla Kováčika z KSČM. „Přišli jsme podpořit Václava Klause,“ oznamují hned u vchodu svůj postoj „trojského koně“ komunisté. „Prostě se Jan Švejnar stal první obětí amerického radaru,“ ušklíbá se Miroslav Grebeníček. Opodál zklamaně přihlíží sociální demokrat David Rath. I on sází na „hladký průběh“ dnešního dne: vzhledem k tomu, co „spáchali komunisti, není už co řešit“. Jenže v kuloárech mají jeho spolustraníci jiný názor a pouští se do řešení „restů“ z minulého týdne: Jiří Paroubek prý oznámí vyloučení Evžena Snítilého z klubu ČSSD za jeho absenci během minulé volby a obviní ho z braní úplatků, protože se chystá zvednout ruku pro Klause. „Kdybych tady přede všemi sebou švihnul na schodech, tak mám po problémech,“ vysvětluje vyděšeně chumlu novinářů dramatický okamžik z minulého týdne poslanec Snítilý, kterého dnes čeká vyloučení z klubu ČSSD. „Moje politická kariéra prostě končí.“ Hlas dá Klausovi, protože ho „zná“. S „dobrými pocity“ z dnešní volby přichází s úsměvy mezi novináře i ministr vnitra Ivan Langer. Ten byl minulý týden označován za hlavního viníka zákulisního dusna (na veřejnost například pronikla jeho výhrůžka zeleným „ty půjdeš bručet“). A kdo půjde bručet dnes? „Někdo teda určitě,“ říká suverénně ministr. „Nechte se překvapit, já policii věřím.“ U vstupu do sálu čeká na svého šéfa vedoucí prezidentské kanceláře Jiří Weigl. O žádném ovlivňování voleb neví: jeho čerstvě prozrazená schůzka s Miroslavem Šloufem prý rozhodně nic neznamenala. „Popřál mi k narozeninám a vedli jsme nezávazné řeči,“ vysvětluje tlumeným hlasem Weigl.

Překvapivou novinkou dnešní volby je problém Strany zelených: dosud kompaktní partaji chybí poslankyně Olga Zubová. Její nepřítomnost dále posiluje šanci Václava Klause na znovuzvolení. „Může to znamenat i počáteční rozkol ve straně,“ říká smutně Kateřina Jacques.

Na další úvahy už ale není čas: Václav Klaus právě začíná už za svou kariéru „pátý kandidátský projev“ a pouští se do zaplněného pléna zákonodárců pěkně zostra. „Jsem zastrašován a označují mě za muže včerejška,“ duní Pražským hradem repliky ke kritice odpůrců z minulých dní. „Je nám předepisováno, jak smíme jíst a pít. Bude zakázáno kouřit, ale drogy budou povoleny. Na radnici budou chodit páry k registraci, ale instituce klasické rodiny bude na vyhynutí,“ varuje prezident před budoucností, kterou on rozhodně nepreferuje a nabízí místo ní svou „celoživotní lásku k republice“.

Jan Švejnar v projevu vyzdvihuje svou touhu být prezidentem „bez bariér a populismu“ a mimo jiné vzkazuje svému publiku, že v případě úspěchu bude usilovat o to, aby Češi za pět let volili prezidenta přímo. „Jsem proti vulgaritě a nečistým metodám,“ zní sálem reakce Klausova konkurenta na události posledních dní.

Pro mladé

Je fakt, že dnešnímu klání předcházel dosti divoký týden. Vzájemné obviňování z blokování volby, kulky a střelný prach ve schránkách politiků, záhadně se hroutící delegáti, obviňování z korupce, odporující si prohlášení a viditelně se prohlubující příkop mezi jednotlivými tábory. Kdo jen trochu sledoval šest kol prezidentské volby, musel být mírně řečeno zmaten. Hustou mlhu umocňoval fakt, že na rozdíl od volby před pěti lety tentokrát neměli do hradních kuloárů přístup novináři a zákulisní boj se odehrával zcela beze svědků.

Zkusme si přesto připomenout, o co jednotlivé partaje v prezidentské volbě hrály.

Na ODS a zelených si toho nešlo nevšimnout. Hustou mlhu umocňoval fakt, že do hradních kuloárů neměli přístup novináři.Na každém kroku z nich bylo cítit, že zvolení svého kandidáta si přejí prostě proto, že ho upřímně obdivují. „Je to náš zakladatel, strůjce našeho úspěchu, vážíme si ho,“ vysvětloval své ano pro Václava Klause poslanec ODS Tomáš Dub.„Pan Švejnar je příjemný člověk, šíří kolem sebe inspirativní atmosféru,“ chválila naopak svého favorita zelená poslankyně Věra Jakubková.

Důvody sázky na Klause nebo Švejnara byly ale samozřejmě pestřejší. Část ODS kolem premiéra Mirka Topolánka pracovala s obavou, že Klausovo nezvolení by mohlo vést k vnitrostranickým šarvátkám, na jejichž konci by mohl být pád ministerského předsedy a rozpad trojkoaliční vlády. U zelených je třeba připomenout politickou shodu. Švejnar stejně jako oni (a na rozdíl od Klause) podporuje hlubší integraci Evropské unie, přeje si rychlé přijetí eura a obdobně vidí třeba i problém globálního oteplování. „Slibovali jsme si, že s ním přijde pozitivní změna v pohledu na řadu politických témat,“ říká zelený ministr školství Ondřej Liška.

Jisté je, že obě koaliční strany o svých favoritech ani na chvíli nepochybovaly. A v tom se ODS i zelení zásadně lišili od lidovců, kteří byli od začátku rozděleni na dva tábory. Ten kolem předsedy Jiřího Čunka, místopředsedkyně lidoveckých poslanců Michaely Šojdrové a místopředsedy Senátu Petra Pitharta podporoval Švejnara. Naopak všichni ministři KDU-ČSL pod vedením šéfa rezortu financí Miroslava Kalouska a řada lidoveckých poslanců a senátorů byli pro Klause. Lidovečtí volitelé byli tedy logicky středem intenzivního zájmu jak ODS, tak zelených.

Zelení lidovce přesvědčovali, že Švejnarův pohled na svět je bližší jejich politice než Klausův, ODS od začátku hrála na mnohokrát zmíněnou obavu, že Klausův neúspěch vyvrcholí pádem koalice. Pro lidovce to znamenalo hodně – třeba destrukci zákona o vyrovnání se státu s církvemi, na němž křesťanským demokratům hodně záleží.

Každopádně nakonec byla ve shánění podpory úspěšnější ODS – zcela jistě i proto, že vidí budoucnost strany v těsnějším přimknutí k ODS.

Opoziční socialisté sice podporovali Jana Švejnara, ale podobně jako lidovci neprojevovali žádné přehnané emoce. Část z nich se netajila nadějí, že Švejnarův triumf před nadcházejícími se krajskými volbami oslabí koalici a zvýší šance ČSSD na dobrý volební výsledek. Ale byl tu i další moment. „Chtěli bychom v budoucnu získat více mladých středových voličů. A právě ty nám mohl pomoci přinést člověk, jako je pan Švejnar,“ vysvětluje místopředseda poslanců ČSSD David Rath další argument, proč sázejí na liberálního ekonoma.

Socialisté byli až na již zmíněného poslance Snítilého jednotní, ale další cíl, vyjednat v rámci švejnarovské koalice podporu u komunistů, ztroskotal na celé čáře. Komunisté neustále měnili názory a nakonec nasadili svoji kandidátku Janu Bobošíkovou. Ve finále nepodpořili ani Klause, ani Švejnara a potvrdili dojem, že nemají nejmenší chuť hledat s kýmkoli jakýkoli kompromis. „Většina KSČM si nepřeje vytažení z politické izolace, k čemuž jim mohla přispět aktivní podpora Švejnara. Raději si stále hrají svoje vlastní hry a upřednostňují staré myšlení,“ vysvětluje v předpokojích Španělského sálu komunistický postoj místopředseda lidovců a Švejnarův podporovatel Marián Hošek.

Neholené struhadlo

A jak to vypadalo na vlastní oči? „Vládní koalice vypadá jak dva týdny neholené struhadlo. Lidem se už nelíbí další utahování opasků a neustálé lži o ekonomickém zázraku. Jsme svědky likvidace sociálního státu,“ volá komunista Miroslav Grebeníček v poslanecké rozpravě. Senátor Martin Mejstřík vyjmenovává snad všechna pochybení občanských demokratů: sprosté SMS, výhrůžky, „grandiózní úplatek 135 miliard církevních restitucí výměnou za hlas pro Václava Klause“. Čas běží, je poledne a předsedající vyhlašuje přestávku na oběd. Poslanci v čele se zakaboněným Jiřím Paroubkem opouštějí sál. Hlad mají i novináři a v okolních hospodách se diskutuje o tom, jak dlouhá ta pauza nakonec bude. Zákonodárci musí vymýšlet nový protitah, protože komunistická kandidátka Jana Bobošíková právě z prezidentské volby odstoupila. „Chtěla se jen zviditelnit,“ je slyšet směrem k docházející europoslankyni s kyticí karafiátů v náručí. „Náš cíl se splnil,“ říká nadšeně manžel kandidátky, podnikatel Bobošík. „Šlo nám o kultivaci volby.“

Mezitím vše jednoznačně směřuje do finále. KSČM si nepřeje vytažení z politické izolace. Hrají si vlastní hry.Jsou dvě odpoledne, poslanci se právě dohodli na tom, že budou volit veřejně,0 a hlasování začíná. Před velkoplošnou obrazovkou hrozen publika vlastně už jen čeká, ve kterém kole Václav Klaus zvítězí. Na všech je vidět únava. Hosté, poslanečtí asistenti, zaměstnanci parlamentu a prezidentské kanceláře a novináři čím dál častěji sbíhají po schodech zapálit si cigaretu, na stolcích se objevují první sklenice s vínem. Slečna s dlouhými vlasy z dlouhé chvíle ťuká pár akordů na klavír uklizený pod sloupy v předsálí, lednice s limonádami v bufetu se pomalu vyprazdňuje. První dvě kola končí stejně jako minulý týden.

Okolo půl šesté se sálem ozývá ohlušující potlesk. Je dobojováno: prezidentem republiky se stává Václav Klaus. Na všech tvářích je vidět úleva, politici ve smršti záblesků z fotoaparátů pronášejí první komentáře. Premiér Topolánek neskrývá dojetí. Jan Švejnar zdvořile gratuluje svému soupeři, Václav Klaus se v projevu o protikandidátovi ani nezmíní.

Po hodině se Pražský hrad vyprazdňuje, ve Španělském sále jsou vidět už jen prázdné lahve s minerálkou, na jednom ze stolů leží zapomenuté brýle. Slečna z obsluhy sbírá do památníku podpisy, u šatny se z proudu poslanců a senátorů snad všech politických uskupení ozývá „čau“, „to byla ale bitka“, „dobrá práce“, „uvidíme se ve Vladislaváku“, nadšený Jan Vidím z ODS ukazuje kolem sebe vítězné gesto se vztyčeným palcem. „Paroubek odcházel jak spráskaný pes,“ libuje si jeho kolega Marek Benda. Z volby spěchá i Miroslav Topolánek. Jak jako premiér viděl volbu prezidenta a její průběh? „To si snad děláte srandu, jak bych ji měl asi vidět,“ vyráží ze sebe vztekle. „Prostě úspěch. A bez pomoci komunistů.“