Nejsme příliš originální

Anglický historik Peter Burke (1937) je u nás nejpřekládanějším reprezentantem takzvané „nové historie“. Nespornou předností jeho prací, jež oslovují literární vědce, sociolingvisty, uměnovědce, antropology i sociology, je komparativní přístup: při studiu dlouhých časových období, rámcově ohraničených patnáctým až osmnáctým stoletím, je díky své fenomenální znalosti jazyků schopen využívat prameny z germánských, románských i slovanských oblastí a svým úvahám tak dává široký evropský rozměr.

Burkeho cílená „evropskost“ se poprvé projevila v knize Lidová kultura v raně novověké Evropě (1978). Předložil v ní analýzu společných kořenů a analogických podob lidových kultur v šestnáctém až devatenáctém století a na desítkách příkladů z celé Evropy ukázal, že dnešní lidová kultura má svůj původ přinejmenším už ve středověku.

Hledání odpovědi na otázku ohledně kořenů a modernosti určitých sociálních jevů se stalo ústředním tématem i pro jednu z nejnovějších autorových knih Sociální dějiny vědění (2000). Česky nyní vyšla pod lehce posunutým názvem Společnost a vědění. Od Gutenberga k Diderotovi.

Informace stoupají na ceně

Své předchozí analytické výzkumy Burke věnoval sociálním dějinám jazyka, reprezentaci moci, využívání politické propagandy ve Francii Ludvíka XIV. či prosazování kanonizovaných kolektivních představ raně…