Češi a prezident

Jako občan země, ve které prezidentské volby nikoho moc nelákají a jsou spíše formálním aktem poslanců a představitelů jednotlivých krajů, se zájmem a zároveň s údivem sleduji zdejší rámus kolem prezidentských voleb. Mám pocit, že stojí v jakémsi zvláštním nepoměru k jinak spíše pohrdlivému postoji Čechů vůči politickým institucím. Odkud se vlastně bere ta zdejší velká úcta k prezidentskému úřadu? Stojí za tím opravdu touha po jakémsi „tátovi“, jak se občas píše? Anebo spíš (zastaralý) zvyk?

A proč většina Čechů podle jednoho z průzkumů veřejného mínění v posledních týdnech považuje Václava Klause za mnohem lepšího prezidenta než jeho předchůdce? Ze zahraničního hlediska je to zcela nepochopitelné. Vždyť pro pověst České republiky ve světě udělal Havel bezesporu daleko víc než Klaus. Právě v oblasti vztahů se zahraničím, což je jeden z klíčových úkolů hlavy státu, stávající prezident hlavně svým postojem k EU a k otázkám klimatické politiky podle mě nejvíce selhával.

Velmi dobře si vzpomínám, jak jsem se před lety začala zajímat o Českou republiku. Zaujala mě tehdy kniha s projevy Václava Havla. Říkala jsem si: to musí být zajímavá země, kde prezident upřímně hledá odpovědi na existenciální otázky a apeluje na občany, aby nezapomněli na morální dimenzi života. Později jsem pochopila, že právě tento způsob myšlení mnoho Čechů spíše odrazoval, než nadchl, a prezident se jim zdál příliš vzdálený od každodenních starostí. Jenže: neměla by hlava státu ztělesňovat více než jen všední den občanů, neměla by jim ukazovat nové perspektivy, nový způsob myšlení?

Jednu novou perspektivu volební kampaň zřejmě přinesla: svojí osobou Jan Švejnar rozboural dosavadní černobílou optiku, která dosud svazuje mnoho Čechů a která se odrazila i v diskusi o Švejnarově americkém občanství. Nový prezidentský kandidát prostě nastolil otázku, kterou by se česká společnost rozhodně měla zabývat i po volbě. A sice: je důležitější názor člověka, nebo zda je či není „náš“? Být jeden z nás není samo o sobě žádná hodnota. Může to také znamenat být stejně zaslepený jako všichni ostatní. „Náš, nebo ne náš,“ tato otázka nevysloveně visí nad lecčíms, co se tady děje a o čem se diskutuje. Kdyby Češi překonali tento způsob myšlení, zbavili by se největší překážky na cestě k tolerantní společnosti. Pokud k tomu prezidentské volby přispějí, bude mít rámus kolem nich smysl.

Autorka pracuje v německé redakci Českého rozhlasu.