Rok ležaté osmičky

Tomáš Sedláček

(1977) je hlavní makroekonomický stratég ČSOB. Po studiích působil jako ekonomický poradce prezidenta Havla (2001–2003) a odborný poradce ministra financí (2004–2006). Přednáší filozofii, ekonomii a dějiny ekonomických teorií na FSV UK. Je stipendistou Yaleovy univerzity.

Přestože v roce 2008 svět zažíval plno významných událostí, do české historie vejde jako čas, v němž se toho tak moc nepřihodilo, přestože stát se mohlo hodně. Českou republiku nezasáhla finanční krize, která postihla skoro celý svět. Jsme jednou ze tří zemí OECD (spolu se Slovenskem a Mexikem), kde stát nemusel vlévat peníze do finančního sektoru. Přestože drtivý zbytek Evropy posunul Lisabonskou smlouvu o kus kupředu, u nás se tak nestalo. A ani náznak oznámení o termínu přijetí eura. Přesto, že za několik dní přebíráme předsednictví Evropské unie.

Ani z reforem se toho moc nestalo a (na rozdíl třeba od velkých změn v USA) naše vládní scéna se skoro nezměnila. Premiér neuvěřitelně šikovně proměnil debakl krajských voleb ve svůj prospěch a na vrcholu ODS se zbavil svých dvou hlavních kritiků: prezidenta a pražského primátora. Další věc, která se nestala, byly tedy pád či výrazná změna vlády, přestože k tomu bylo hodně blízko.

A co nás čeká v roce 2009? Zažijeme největší pozornost světa za posledních dvacet let, možná že větší než v roce 1989. Republice bylo dáno do vínku nesmírně zajímavé předsednictví, jedno z nejdobrodružnějších v dějinách EU. Tuto historickou příležitost zviditelnění si zatím plně uvědomil jen prezident. Pozornost byla ovšem dána republice, nikoli jedné osobě. Dostali jsme historický prostor k prezentaci oficiálních postojů volených zástupců, a nikoli sebeprezentaci názorů prezidenta, jež jsou sympatické málokomu mimo úzký okruh lidí, které přímo nebo nepřímo zaměstnává. Politici by si neměli nechat toto výsluní ukrást. Pracovní náplní českého prezidenta přece není zviditelňovat republiku, o ničem takovém ústava nemluví, prezident má reprezentovat a vylepšovat dobré jméno své země v zahraničí. A v tom je velký rozdíl. Je příliš lehké věci bořit, sedět v koutě a překypovat negativistickou energií. Mnohem těžší je věci stavět. Kdyby našemu prezidentovi skutečně šlo o stavbu čehosi reálného, dělal by to jinak.

Ať z nás není Trucstán

Chce-li člověk upřímně diskutovat, musí být schopen uznat a respektovat opačný názor. To se prezidentovi po prohře u Ústavního soudu ve věci Lisabonské smlouvy nepodařilo a nepodařilo se to ani při jiných příležitostech. Jaká diskuse se vede například v rámci ČNB o euru, když jsou všichni jmenovaní vesměs více či méně euroskeptičtí? A pokud jde o Evropu, Václav Klaus vlastně ve skutečnosti žádnou diskusi nevyvolává, protože s ním nikdo z evropských politiků ani pořádně nediskutuje.

Využijme předsednický rok 2009 k velkým věcem, příležitostí bude jistě dost. Příští rok by mohl být významnější než ten letošní. Jen se naše předsednictví nesmí zvrtnout ve školácké trucování, podobné tomu s evropskou vlajkou na Hradě i jinde. Asi bychom tím přišli o část své suverenity. Anebo jsme ji ztratili už při vstupu do EU, roztáli jsme snad jak kostka cukru, jak někteří strašili?