Po sto letech na gauči

O své matce mluvila Jana Adlerová dlouhé měsíce a stále dokola. Pořád se jí vracely chvíle, kdy jí matka jako dítě psychicky deptala, kdy jí ublížila. „Některé věci jsem opakovala snad stokrát,“ vypráví. A tak to bylo u každého tématu, mluvila hodiny a hodiny, než došla k poznání něčeho, co jí celý život unikalo.

Při psychoanalýze všechno trvá dlouho. Vlastně jenom než si zvykla na terapeutovu pohovku a než se tam cítila skutečně bezpečně, trvalo rok. Celkem si tam lehala deset let, každý týden dvakrát. „Je to pomalé, důkladné a trvalé. Právě to mi na psychoanalýze vyhovuje,“ říká paní Adlerová (což není její pravé jméno). Za peníze, které za tu dobu zaplatila analytikovi, by si mohla pořídit menší auto. Tohle ale podle ní byla lepší investice. „Úplně jsem přestavěla svoje prožívání,“ vysvětluje. Její život je stejný, ale ona se v něm cítí lépe. Už třeba pozná, když jí někdo ubližuje, a dokáže se na něj rozzlobit. Umí odlišit, co je její přání a co je manipulace okolí. „Jsem prostě mnohem spokojenější a svobodnější,“ říká.

Přitom když analýzu nastoupila, pohoda v jejím životě rozhodně nepanovala: právě se vyléčila ze závislosti na alkoholu, měla třicet kilo nadváhy a těžké deprese. „Já, která jsem přečetla tisíce knih, jsem nemohla přečíst ani odstavec. Psaný text jsem vůbec…