Perličky z Krkonoš

„Jen z domácí tkalcoviny opatřiti vše pro četnou rodinu bylo obtížné, a proto mřelo hodně dětí i dospělých na tuberkulózu, jak se říkalo na souchotiny.“ Řeč je o Krkonoších, které nebyly vždy rájem lyžařů, apartmánů a wellness pobytů. „Vždyť i děvčata bála se vdávat (…) a i chlapci věděli, že když se spojí dvě nouze dohromady, rodí se bída, a jakmile ta okny do domu se vtírá, že láska utíká dveřmi ven,“ až tak neromanticky psal o krkonošské vesnici Poniklá tamní rodák Jindřich Holubec. Ekonomickou situaci zdejších děvčat i chlapců ovšem vylepšilo, když začali doma foukat skleněné perle. Jindřich Holubec to dělal od svých čtrnácti let až do stáří, pak o tom napsal. Foukaly a navlékaly tehdy celé rodiny, někteří členové také stříbřili skleněné kuličky zevnitř, stříbrný roztok se musel nasávat ústy a kdo ho pozřel, od stříbra v krvi mohl zčernat.

Z perlí se dělala bižuterie, pošívaly se jimi lidové kroje i večerní toalety. A ze zbytků si lidé začali skládat ozdobičky. Motivy byly nehledané, stačilo v podstatě podívat se po místnosti: váhy, panenka, kočárek. Někoho pak napadl dvouplošník, později letadlo. Za socialismu dále přibyli sportovci. Také materiálová základna se rozšířila, takže se zdobilo umělou hmotou a chlupatou žinylkou, dnes již lysající.

A než se sešla „zejma se zejmou“ (předpokládejme, že tak to říká Krakonoš), tak se z téhle místní kuriozity stal sběratelský artikl. Perličkové vánoční ozdoby se dnes draží na Aukru a prodávají po starožitnostech, lze je ulovit za pár desetikorun, ale i za tisíc a jejich ceny jdou vzhůru.

Ještě dnes se v Poniklé ozdoby vyrábějí a prodávají se buď hotové, nebo jako polotovary, v podobě krkonošských „hobby setů“, z nichž je možné ozdobu vlastnoručně vyrobit (www.rautis.cz).

Ovšem cennější a zajímavější přece jen zůstávají prvorepublikové kousky. Ty se vyznačují tím, že stříbro uvnitř perlí zoxidovalo, a jsou tudíž šedavé a drátky jsou prorezlé a křehké, což neseriózní starožitníci s oblibou falšují. Nikdo ovšem nedokáže napodobit výtvory lidí, jako byl Jindřich Holubec, který po třiceti letech usilovného foukání dokázal, jak se chválí ve svých pamětech, vyfouknout perlu ve tvaru saxofonu a v lepších dnech i sovy.