Mnich na hranici

„Bude to žebřík – to abychom měli blíž do nebe,“ přemítá otec Serafioni a pomalu, s rozvahou pravoslavného mnicha urovnává dvě laťky. Zatímco se ještě vzpamatováváme z tříhodinového výstupu, bere si Serafioni do ruky pilku a po zdlouhavém měření řeže do dřeva.

Zde,v kostele Lomisa, dva tisíce metrů vysoko mezi kavkazskými hřebeny, se člověk cítí povznesen nad běžné přízemní otázky.

Úplně to ale nejde – přímo pod našima nohama totiž probíhá hranice mezi Gruzií a Jižní Osetií, po srpnové válce nepřáteli na život a na smrt. Jen víra zůstává na obou stranách stejná a pomodlit se sem chodí lidé z údolí nalevo i napravo, Osetinci i Gruzínci.

Nenávist je třeba odložit v údolí, zbraně u dveří kostela. Nikde nepsané nařízení dodržují jak osetinští polní velitelé, tak vojáci z posádky gruzínské armády dole ve vesnici, kteří v rámci posilování kondice nosí nahoru materiál na opravu kláštera. Zatímco o kus dál se při setkání obou skupin střílí, Lomisa je svaté místo, použít zbraň si tu nikdo netroufne.

Klášter pochází z devátého století, jeho vznik provází legenda o magickém tvorovi, který vyvedl z tureckého zajetí na 7000 Gruzínců a na tomto místě zemřel. Ruiny připomínají, že tu kdysi sídlilo několik desítek mnichů. Dnes se zachoval jen kostel, masivní stavba s metrovými kamennými zdmi. Klášter od léta osídlili tři mniši a otec Serafioni, jenž…