Jiří Přibáň, teoretik práva na Cardiff Law School ve Velké Británii

Naráží Lisabonská smlouva na odmítnutí u některých národů kvůli odlišnému pojetí demokracie?

JAKUB Z.

To je zcela klíčová otázka. Všimněte si, že z tzv. „starých“ členských zemí se mezi největší stoupence integrace tradičně řadily země, pro které europeizace představovala mimo jiné i způsob, jak se vyrovnat s vlastní nedemokratickou minulostí, případně demokratickými deficity. Nemám na mysli jen Německo, pro které Evropa poskytla náhradní identitu v době vyrovnávání se s nacistickou minulostí, ale zrovna tak i postfrankistické Španělsko nebo postsalazarovské Portugalsko či ve své době demokratizující se Řecko. Naproti tomu země se silnější demokratickou tradicí, například Velká Británie, Dánsko nebo Švédsko, jsou vůči integračním procesům mnohem obezřetnější. Pokud se jedná o Británii, tady navíc stále částečně přežívá názor o výjimečném postavení Británie jako země, jejíž globální úloha je stejně důležitá jako členství v EU. Například Winston Churchill v projevu v roce 1946, ve kterém volal po založení Spojených států evropských, nepředpokládal, že by se Britové k takovému spolku připojili.

Může přijetí Lisabonské smlouvy ovlivnit vymahatelnost práva v ČR?

E. KŘÍŽKOVÁ

Na tuto otázku bych odpověděl skepticky, protože navzdory integračním tendencím je stav vymahatelnosti práva v jednotlivých zemích EU velmi rozdílný. Podíváte-li se na dodržování evropského práva, zjistíte například, že nejsvobodnější pracovní trh (tj. bez skryté i otevřené diskriminace) je v tradičně skeptické Británii, zatímco „proevropské“ Německo využívá maximální možné doby pro ochranu vlastního trhu práce, o francouzských xenofobních tirádách na adresu dnes již mytického „polského instalatéra“ nemluvě.