0:00
0:00
Kultura20. 12. 20084 minuty

Ivetka je svatá samostatná

Mariánská zjevení jsou jedním z nejpozoruhodnějších náboženských fenoménů moderní doby.

Astronaut
Autor: Respekt
Fotografie: Tady se zjevila Panna Maria... - Autor: Aerofilms Autor: Respekt
↓ INZERCE

„Tak zjevila se, nebo nezjevila?“ To je hlavní otázka, jejíž zodpovězení by divák očekával od filmu o zjevení Panny Marie slovenské dívce. Mariánská zjevení jsou jedním z nejpozoruhodnějších náboženských fenoménů moderní doby. Věcný popis události je vždy týž: vizionář – obvykle mladá dívka – ohlásí, že se kdesi v přírodě (nejčastěji na hoře) zjevila Panna Maria a sdělila poselství pro lid: Světu hrozí pro jeho morální úpadek zkáza. Jen nápravou života lze zkázu odvrátit.

Francouzská La Saletta, portugalská Fatima a bosenské Medžugorje jsou nejznámějšími případy apokalyptického mariánského zjevení. Vedle nich se však během 19. a 20. století vyskytlo po světě několik set dalších, jen lokálně proslulých. A vždy týž vývoj událostí. Dívka či děti jsou nejprve podezřívány z vymýšlení. Kněží začnou zjevení zkoumat. Lidé se začnou na místě zjevení scházet a „zdola“, bez účasti církve či jen za její tolerance, vznikají nová poutní místa. Trvá-li však zájem lidu, kněží ono poutní místo postupně akceptují – aniž by však dali svůj „štempl“ ve smyslu „Ano, tady se zjevila Panna Maria“.

Právě obdobný scénář se na začátku devadesátých let odehrál i ve vsi Litmanová v horách slovenské Spiše a nyní ho popsal Vít Janeček v dokumentu Ivetka a hora.

Klášter versus svatba

Prvotní otázku „Zjevila se, nebo nezjevila?“ Janeček uzavřel do závorky a vůbec se jí nezabýval. Místo reflexí teologických, religionistických či psychologických (v češtině shrnuje problematiku studie Martina Staňka ve sborníku Jaká víra? Současná česká religiozita z roku 2004) si tím uvolnil prostor pro něco jiného – pro portrét konkrétní osoby, vizionářky Ivety Korčákové.

Ivetka je v Janečkově portrétu dívka hluboce věřící – ale ne bigotní či fanatická. Je laskavá a pokorná, ale přitom vystupuje s přirozenou autoritou. Ve srovnání s ní působí ostatní postavy dokumentu jen jako její stafáž. Ještě nejlépe dopadají prostí obyvatelé Litmanové a poutníci na „Ivetčinu“ horu. Zvědaví turisté nevědomky sehrávají etudu směšných obětí mediálního věku. Nejtrapnější jsou však představitelé církve. Úlisní, blekotaví, bezradní tváří v tvář fenoménu zjevení, které je jim nepříjemné, protože je nemohou kontrolovat.

Režisér jistě toto pozadí do jisté míry naaranžoval proto, aby z něho osobnost Ivetky o to více vynikla. Avšak to, co ukázal, přesně odpovídá jak studiím o problematice moderních mariánských zjevení, tak zkušenostem těch, kdo se s nimi tak či onak setkali. Venkované a poutníci bývají v těchto příbězích stydliví, turisté neomalení a církevní hodnostáři rozpačití. Jediné, co se stereotypům vymyká, je Ivetka.

Postavy vizionářek bývají v pramenech a literatuře prezentovány v nasládlém, infantilním klíči, v estetice restauračního katolicismu, jako chodící svaté obrázky, loutky, kterými pohybuje Panna Maria a pak církev. Kdežto Ivetka je věcná, realistická a samostatná. Nechce žít život podle stereotypu vizionářky, jak ji do něj kněží cpou. Konkrétně: vzepře se očekávání, že musí být „z vděčnosti“ řeholnicí. Nejprve, ještě jako mladičká dívka, na nátlak kněží do kláštera vstoupí, ale je v něm nešťastná a po čase odchází, aby žila v rodné vesnici obyčejný, civilní život. Dokument končí její svatbou.

Nejde však jen o dilema klášter versus svatba. Jde o celé životní gesto ženy, která prošla výjimečnou životní zkušeností (ať už divák věří či nevěří, že se jí zjevila Panna Maria) a slouží jako důkaz, že je možné sloučit život uprostřed moderního věku s tradiční zbožností a lidskou opravdovostí. Jde o „polidštění“ archetypu vizionářky; kdo ví, jak by mluvily a působily vizionářky z La Saletty či jiných míst, kdyby se jim bývalo dostalo téže příležitosti k samostatné, nekontrolované řeči, jakou dal Janeček Ivetce! V tomto smyslu je film Ivetka a hora jedním z nejpůsobivějších filmů na náboženské téma vůbec. Zvláště ve srovnání s díly propagačními a křečovitými, jako je Gibsonovo Umučení Krista, je Ivetka a hora filmem, na kterém lze pozitivně ukázat, o čem že to křesťanství vlastně je.

Autor je literární historik.

IVETKA A HORA

Režie Vít Janeček, premiéra 17. 11.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].