1888: Štědrý den šílencův

Paul Gauguin později vyprávěl, jak mu ten „zrzavý šílenec“ chrstnul sklenici absintu do obličeje a vrhl se na něj s břitvou. Váleli se při tom na podlaze, přetahovali se, nakonec se mu ale podařilo vysmeknout a bez zranění utéct. Nikdy víc už se pak nesetkali. Pro Vincenta van Gogha tím ale bouřlivá noc neskončila. Svíjel se v úzkostech a depresích ze zrady, měl strach z dalšího opuštění a samoty. V psychotickém záchvatu přiložil břitvu ke svému levému uchu a uřízl si jeho spodní část. Pak ji omyl, zabalil do papíru a nechal ji na recepci nevěstince pro jeho známou prostitutku se slovy „ať tu věc dobře opatruje“. Když ho ráno našli zakrváceného na podlaze, psal se 24. prosinec 1888.

Láska nad kahanem

V jednom ze stovek dopisů, které Vincent napsal svému bratru Theovi, stojí: „Výsledkem myšlení nemá být pocit, ale čin. Je lepší mít vznětlivou povahu, i když se často dopouštíme chyb, než být úzkostlivě a nesmírně opatrní.“

Dva roky před rvačkou opustil Paříž, unavený jejími šedými zimami. Ty časy, které prožil v prostředí kaváren a restaurantů v okolí Boulevard de Clichy na Montmartru, přitom patřily k těm šťastnějším v jeho životě. Tedy pokud se v jeho případě o nějakých záchvěvech štěstí vůbec dalo mluvit. Celý život žil okolím nepochopen a odmítán, v osamění nebo byl opouštěn. Byl nejstarším…