V pasti psychické závislosti

Španělský snímek Dávám ti své oči (2004) začíná tam, kde filmy podobného ražení obvykle končí. Nervózní žena kvapně balí do tašky několik základních věcí, budí malého syna a jen v bačkorách opouští byt, který nese neklamné známky zápasu, aby před násilnickým manželem našla bezpečný azyl u své sestry. Jenže v sugestivním psychologickém dramatu herečky a režisérky Icíar Bollaínové neznamená odloučení od agresivního muže šťastný konec, ale jen jednu epizodu v patologickém vztahu, ze kterého nemá ani jeden z partnerů sílu vycouvat.

Životy Pilar (Laia Marullová) a Antonia (Luis Tosar) se točí v začarovaném kruhu psychické závislosti, která bývá často spouštěčem domácího násilí. Bollaínová posbírala sedm národních španělských filmových cen Goya za rok 2004 a protagonisté si po zásluze odnesli ceny pro nejlepší herce z prestižního festivalu v San Sebastianu. V jejich podání ožívá na plátně jeden z tisíců podobných osudů tak skutečně, jako bychom byli jeho součástí.

Na příběhu manželské dvojice a jejího okolí je nejcennější, že neukazuje lacině na viníka a prvoplánově nesoudí. Neprezentuje zakomplexovaného Antonia, zmítaného žárlivostí a potřebou vlastnit, jako lidskou zrůdu. Vykresluje jeho vznětlivou povahu jako důsledek extrémně nízké sebedůvěry, zapříčiněné třeba i rolí věčně ponižovaného a podceňovaného otloukánka ve vlastní rodině. Introvertní prodavač ledniček se dokonce přihlásí na skupinovou terapii zvládání vzteku. Právě některé scény ze sezení frustrovaných mužů přinášejí alespoň špetku komediálního odlehčení do jinak velmi tísnivé atmosféry snímku.

Kořeny jisté submisivity Pilar zase vyrůstají z výchovného vlivu její matky Aurory (Rosa Maria Sardová), která bere machistické chování zesnulého muže za zcela přirozený model partnerského vztahu a která svou dceru nutí, aby se k Antoniovi pokorně vrátila. To se nevyhnutelně stane. Po krátkém období vášnivé harmonie však mezi manželi opět začínají propukat konflikty. Pilar si najde práci turistické průvodkyně v toledském muzeu, kde jsou vystaveny obrazy španělských mistrů. U Antonia však její profesní uplatnění a s tím spojená ztráta kontroly nad jejím časem vyvolává pouze stupňující se návaly zlosti. Psychická závislost Pilar paralyzuje a brání jí na cestě k sobě samé a k životní emancipaci. Ale každý hrnek jednou přeteče.

První španělský film o tématice domácího násilí zarezonoval mezi diváky a kritiky hlavně proto, že vážný společenský problém zpracoval střízlivě a s citem pro drobné psychologické nuance. Motivace chování hlavních postav jsou věrohodné: skutečně se dá rozumět tomu, proč jednají tak, jak jednají, jen je velmi drásavé je přitom pozorovat. Název filmu se vztahuje k oblíbené hře manželského dua, při níž Pilar v rámci milostné předehry „odevzdává“ Antoniovi různé části těla. Je to charakteristický rys po všech stránkách nezdravého vztahu dvou lidí, s nimiž se dá soucítit a mít je rád. Jenom se ti dva nikdy neměli potkat.

DÁVÁM TI SVÉ OČI

ČT 2, 17. 12., 0.20