Svobodu robotům!

Jiného by to složilo, ale Krištof Kintera (1973) byl celkem příjemně překvapen. Den před vernisáží jeho aktuální výstavy v Galerii Brno se jeden z jeho objektů náhle otočil kolem osy, celý se zkroutil a vyryl do stropu svou vahou několika set kilogramů hlubokou díru. Kintera má rád, když věci žijí vlastním životem a nerespektují to, co jim nadiktujeme při výrobě. Pokud má tedy gravitace chuť si zalaškovat s jeho monumentálním svítidlem v podobě svazku z pouličních lamp a trochu ho přitom poničit, nezbývá než to respektovat.

Vo co tady de?

„Drrrrrrrrr!“ Revolucionář v mikině tluče hlavou do zdi tak usilovně, až se skrz omítku dostal na cihly. Kinterův robot o velikosti malého dítěte zahalený do kapuce dost dobře vystihuje princip celé autorovy tvorby: je potřeba vzdorovat systému, nastaveným pravidlům, i když to jde zpočátku kupředu třeba jen o centimetry; ono to jednou povolí a posun bude mnohem znatelnější. Koneckonců sám Kintera se přesně tímto způsobem dostal z pozice outsidera až na vrchol zdejší výtvarné scény.

Před dvanácti lety se oblékl do olověného oblečku a jako osamělý Plumbař se motal Prahou. Pak si vzal předmět To, nádherný vydesignovaný kousek připomínající něco mezi luxem a vajíčkem, ovšem bez jakéhokoli smyslu a účelu, a vyšel si s ním jako s psíkem na provázku na procházku. Tehdy Kintera vystavoval v malých…