Návrat prezidenta

Zdenek Slouka

(1923) je profesorem politologie. Byl politickým analytikem při americké okupační armádě. Přednášel na New York University, Columbia University, dále na univerzitě ve Washingtonu a na Lehigh University v Pensylvánii a naposledy na Univerzitě Karlově. Od roku 1992 žije trvale v Praze.

Občané, s úctou vzhlížející k Pražskému hradu, již delší dobu neklidně zaznamenávali, že prezidenta České republiky bylo vidět stále méně, že se vytrácel, a nyní se trápí, že se jim prezident nadobro ztratil. Kde ho hledat?

Radili se o tom znalci z pátracího týmu. Jeden pravil, že by prezident mohl být ukryt v ústavě, protože odtud pochází. Jenže kde, pane kolego, za kterým paragrafem? ptal se druhý. – Přece v preambuli, kde jinde? – Ale jděte k šípku, tam bych ho nehledal, tam je řeč o občanské společnosti jako základu státu, a on přece seznal, že občanská společnost páchne kolektivismem podobným komunistickému, tam by nehledal útočiště, a navíc jsou tam lidská práva, o nichž zjistil, že je to humbuk několika levicových intelektuálů, jak by se mezi nimi mohl skrývat?

Znalci dumají dál. Už to mám, zvolá jeden, že nás to hned nenapadlo, podívejte na 63/1/a, tam stojí, že prezident „zastupuje stát navenek“. To on rád přece, navenek. – Ale kolego, říká druhý. Za stát přece mluví vláda a zákonodárci, a vy byste čekal, že jich se bude prezident ptát, jak je má zastupovat?

Támhle jde

Promluví další znalec, dost nesměle: Co když se uchýlil k Ústavnímu soudu? On ten soud k němu nebyl příznivý ve věci volebního zákona a České národní banky, ale to bylo za Havla, teď tam má přece jen nějakého kamaráda. – Ale, ale, kolego, co potom ústavnost Lisabonu? Nebylo to k němu nelaskavé? Tam by se stěží skryl, nejsou tam pro něj vlídné rozptylové podmínky…

Pak se ozve nejmladší, čerstvě jmenovaný znalec. Promiňte mou smělost, pánové, ale dovolil bych si navrhnout, že se jako král Ječmínek skrývá v lidu. Měl k lidu vždycky blízko, chodil na fotbal a na hokej, hrál tenis, taky lyžoval, i do Prčic šel s lidem, mezi lidem se cítil doma, k lidu promlouval… Kde jinde by mohl najít přívětivé útočiště než mezi těmi, jejichž je, k nimž patří a oni k němu?

Mladý příteli, povídá stařešina týmu, děkuji za váš podnět, leč naším úkolem je najít ho a to vyžaduje realismus. V lidu on jistě nebude. Necítil by se tam volně. Lid zbožňuje Hrad, ale také rád patří k Evropě, lid si dělá své spolky a svá nevládní hnutí, lid rád mluví do vládnutí… Ne, příteli, nelze čekat, že tam by byl pohodlně ukryt s pocitem, že tam patří. Hrome, tohle je věc sakramentská, kde by tak mohl být, kam by tak mohl patřit?

Zadržte, kolegové, už je to vyřešeno, ozve se najednou volání jednoho znalce. Támhle jde prezident, až na konci chodby, podívejte…! Zraky se tam obracejí. Pak zase zpět. Ale jděte, kolego, to je přece Václav Klaus! směje se stařešina. Dejte si opravit brýle, člověče!

No dobře, dobře, odpoví nadšený znalec, snad už špatně vidím, je to tedy Václav Klaus. Ale počkejte… říkáte Václav Klaus? To je výborné, ten ví všechno! Když nám Václav Klaus nenajde prezidenta a nevrátí nám jej, kdo potom na Hrad?