Dějiny z fragmentů

Mediální doba a nadbytek informací výrazně změní historické pojetí skutečnosti, které bude konkrétnější, fragmentární a kaleidoskopické. Dějiny se rozejdou s abstraktním učeným jazykem a s vysvětlováním roztříštěných jevů pomocí hlubokých historických zákonitostí. V hyperrealitě „www“ je totiž naše vnímání spíše prostorové než časové. Více nás zajímají souvislosti, méně vývoj. Dnešek už nevysvětlujeme z ryze dějinných zákonitostí, nýbrž z globálních souvztažností. Neskončila však historie (politika a války pokračují), ale historismus (coby klíč k pochopení budoucnosti).

Jak se převratně mění způsoby komunikace, stírá se rozdíl mezi klasickým pramenem a informací. Historici budou mít k dispozici stále větší množství zdrojů, které původně byly veřejnými či soukromými informacemi. Navíc četní badatelé, od investigativních žurnalistů po antropology, už dnes oslovují historické aktéry a získávají informace z první ruky. Každý se ptá jinak. Aktéry se stávají prakticky všichni, od premiéra po ukrajinského dělníka. Přibývá také oborů a autonomie se dovolávají i metody (orální historie). S rychlým vývojem komunikačních technologií roste počet zdrojů, dříve neexistujících či nedostupných (odposlechů, videí), a všechno se hned publikuje.

Postupujeme od objektivizace k subjektivizaci dějin: více záleží na tom, komu se co a jak jeví. Tradiční velké rámce výkladu (mytologické, ideologické aj.) jsou nahrazovány alternativními prizmaty (menšinovými, genderovými atd.). Dřívější totální dějiny byly dějištěm mohutných hybných sil a tendencí, dnešní globální dějiny jsou velkým výměníkem, transformátorem přírodní a lidské energie. Pohyb historie se zdá být spíše cirkulární než lineární. V tom je zjevný paradox, neboť vývoj nepochybně pokračuje, třebaže na pokrok se už nesází. Je však mnohem těžší ho zachytit a vysvětlit. Tradiční vývojová schémata selhala: svět nesměřuje ani k vítězství osvobozeného lidstva (v komunismu), ani k vítězství svobodných jedinců (v liberalismu). Historik informačního věku se bude muset orientovat ve fragmentární textuře skutečnosti a pokusit se skrz ni proniknout k nosným proudům doby. Lineární výklad nejspíš nahradí technikou ostrého střihu, aby ozřejmil různé rozměry skutečnosti. Historii však musí jít o celek, ne o sbírku kuriozit. Zdá se, že dynamický a celistvý historický výklad se bude více opírat o autorskou subjektivitu. Velké dějiny budou esejistickým, nikoli vědeckým dílem.