Cesta klauna

„Ondro, ty prostě musíš do Japonska,“ říkal mu pořád Ctibor Turba, který ještě donedávna vedl obor klaunské tvorby na brněnské JAMU. Tanečník a klaun Ondřej Landa (1985) tam letos o prázdninách opravdu odjel. „Nakloní tě přes převis a ještě třepou nohama, abys měl dojem, že každou chvíli spadneš. A v tu chvíli se ptají na nejrůznější náboženské otázky,“ popisuje jedno ze cvičení šintoisticko-buddhistických mnichů sekty Shugendó, které potkal v horách. „S těmi sedmnácti sty metry pod sebou vypadají věci jinak. Zažil jsem to hned dvakrát.“

Během čtrnácti dnů askeze však vlastně už jen fixoval předešlé dva měsíce, kvůli kterým sehnal od sponzorů šedesát tisíc, aby do Japonska vůbec mohl jet. Strávil je na proslulém divadelním workshopu u Mina Tanaky, pokračovatele tradice Butó a vedle Jerzyho Grotowského nebo Etienna Decrouxe zásadní postavy fyzického divadla 20. století.

Tanaka se zaměřuje na tělo, které vstupuje do procesu tance; tělo, pohyb a tanec jako dále neredukovatelná rezidua existence. „On vždycky říká: netančete na tomto místě – tančete toto místo.“ Ale je toho daleko víc, a tak se o Tanakovi Ondřej Landa na základě materiálů, které shromáždil, chystá napsat první českou monografii.

Klaun či…