Vím, že nic nevím

Pokud člověk sleduje světový ekonomický tisk (a nejrůznější prestižní ekonomické blogy), získává v posledních dnech a týdnech pocit velké bezradnosti. Silné názory pomalu, ale jistě utichají a mizí (naštěstí). Kdo má trochu studu a inteligence, nebouchá teď do stolu, ale opatrně váží slova. Dávné „vím, že nic nevím“ se stává heslem dne. A do toho se den ode dne zhoršují čísla. Běžně se dnes dočteme prognózy, které eurozóně věští v příštím roce pokles až o čtyři procenta. A to už je hodně.

Vezměme si čtvrteční snížení úrokových sazeb Evropskou centrální bankou (ECB). ECB snížila sazby o rekordní tři čtvrtiny procenta, nikoho to ale obzvlášť nedojalo. V situaci, kdy banky nejsou ochotny půjčovat, není cena úvěrů rozhodující. Mají-li banky dojem, že jim věřitelé nevrátí peníze, je cena úvěru nepodstatná (koneckonců to jsme u nás do určité míry zažili mezi lety 1997–2000). Zadruhé je tu otázka, zda neměla ECB snížit úvěry daleko dříve a razantněji. Snížení sazeb v eurozóně je přesto správné. Je důležité jako psychologický signál: bereme situaci vážně.

Americká vláda připravila program TARP, který měl mimochodem stabilizovat a oživit bankovní sektor a především ho přimět k úvěrové aktivitě, k tomu, aby obnovil úvěrování podniků a podnikatelů, zkrátka reálné ekonomiky. Spíše to ale vypadá tak, že americké banky „hrnou“ peníze z vládní podpory do tříměsíčních vládních dluhopisů. Tak ale „reálná ekonomika“ moc „neožije.“

Vládní plán na oživení ekonomiky se v USA už asi třikrát úplně změnil a teď se čeká, až ho nový tým Baracka Obamy v lednu zase znovu překope. Tyto proměny jsou dokladem tápání v praxi. Na jedné straně je dobře, že politici záchranný plán pružně předělávají (lepší než aby dogmaticky trvali na něčem, co nefunguje), na druhé straně schéma, které se pořád mění, ztrácí na kredibilitě, a to dokonce volným pádem (a teď, babo, raď!).

V Británii i v USA se stále více uvažuje o tom, že bankám, které budou žádat státní pomoc, budou předepsány úvěrové limity anebo se stane jejich hotovost předmětem trestné daně. Jenže – co když banky raději zaplatí trestnou daň, než aby úvěrovaly někoho, kdo jim peníze nevrátí? Co když budou vytvářet „umělé podniky“, ze kterých lze úvěry rychle stáhnout? A jak se sám stát stáhne ze své nové „znárodňovací role“ v ekonomice? Nepřijdou spíše na řadu další sektory, například energetika?