Touha po vlčí svobodě

Zdálo by se, že půjde o nemožný úkol. Zprávy o tom, že vzniká snímek na motivy rozsáhlé románové fresky Jáchyma TopolaSestra, zakládaly pádné důvody k pochybám. Jak se zmocnit exaltovaného téměř pětisetstránkového textu, v němž jako by se koncentroval všechen chaos a náhle uvolněná společenská energie raných 90. let? Jak to vměstnat do pouhých šedesáti minut? Ke skepsi svádělo i to, jak se s poetikou Topolovy předlohy minul Vladimír Michálek ve filmu Anděl Exit.

Filmová báseň Sestra Víta Pancíře je ale nečekaně intenzivním zážitkem: řadí se mezi nejpříjemnější překvapení letošní filmové sezony.

Střepy v kůži

Hned s prvními minutami je jasné, že mluvit o adaptaci Topolovy prózy je nepřesné. Pancířův celovečerní debut je svébytným útvarem, ve kterém se rovnocenně hlásí o pozornost diváků obrazová složka filmu, texty Jáchyma Topola a hudba, zpěv a recitativ jeho bratra Filipa – převážně ze stejnojmenného alba Psích vojáků z roku 1994. Příběh divadelního výtvarníka Potoka (Jakub Zich), potýkajícího se s životní krizí a vztahem k milované Černé (makedonská herečka Verica Nedeska), se obejde bez dialogů a nezatěžuje se konvenčními vyprávěcími postupy. Přesto ani na moment nenudí.

Pancíř v sobě nezapře tvůrce několika videoklipů k písním Psích vojáků. Chvílemi frenetický střih dává filmu dynamiku, která koresponduje se zmatkem v hlavě zjitřeného hlavního hrdiny a koneckonců i s rychlou porevoluční dobou, v níž mohl být z každého „snad ještě letos poměrně obratný obchodník s ojetejma auťákama“. Prázdné výlohy komunistických obchodů zaplnil luxusní brak, gumové indiány vytlačili z hračkářství umělohmotní roboti. V úvodní animované sekvenci defilují před Potokem na modrém nebi kromě rudé pěticípé hvězdy emblémy opět povolených ideologií a životních stylů. Možnosti tu jsou, jen po nich sáhnout a nezbláznit se z toho.

Režisér si před natáčením připravil podrobný storyboard, a ve střižně mu prý proto nepřebýval žádný natočený materiál. Z filmu je znát, že ví přesně, co chce říct. S kameramanem Martinem Čihákem sahá do arzenálu stylistických postupů experimentálních filmařů – využívá animaci, dobové fotografie, stoptriky nebo inverzní obraz. Přesto snímek nepůsobí nestravitelně nebo exhibicionisticky. Kamera klouže po dekadentní zašlé kráse periferních zákoutí města, Potoka a Černou sleduje skrz sklo nočních lokálů a zaplivaných výčepů nebo je jakoby nezúčastněně zabírá průhledy z dvorů či oken cizích lidí.

Výraznou roli hraje ve filmu zvuková stopa. Klávesy Filipa Topola pravidelně ustupují ruchu pulzující Prahy: drnčení tramvají, klokotání vlaků, dokonce i tikot semaforu na zelenou se hlavnímu hrdinovi i divákům zakusují jako střepy do kůže. Všudypřítomný venkovní hluk je kontrapunktem drásavého ticha v klaustrofobickém prostředí stroze zařízeného Potokova bytu, v němž podlehnout démonům deprese a nespavosti zdá se být velmi snadné.

Producent a distributor se rozhodli pustit film do kin ve velkorysých jedenácti kopiích. Věří, že může přilákat i jiné publikum než věrné fanoušky Psích vojáků a Jáchyma Topola. Věří, že i přes netradiční způsob narace a dobové ukotvení do postrevolučního shonu jde o nadčasový příběh o lásce a hledání vlastní identity. Nezbývá než držet palce.

Sestra je atmosférickou poemou o extázi zamilovanosti nad špenátovou pizzou, touze po vlčí svobodě a odvaze skočit do propasti, o sounáležitosti s romským „lidem tlupy“, který zná cenu snění a flákání. Je to ale také příběh o střepech, času, ztrácejícím barvu a chuť, o nástrahách ohnivé vody a temném chladu samoty. Pokud se poddáte nevtíravě hypnotickému rytmu křehkého snímku, máte velkou šanci, že vám přinese katarzi. Pancířova režie dává vyniknout písním a textům sourozeneckého dua a nenásilně jim přidává nový rozměr. Tenhle nenápadně krásný malý film má potenciál stát se v určitých kruzích kultem.

SESTRA

Režie Vít Pancíř, premiéra 11. 12.