Nová tvář teroru

První světová válka trvala již několik měsíců, když se pozdě odpoledne, 22. dubna 1915, od německých linií začala valit oblaka čpavého žlutozeleného plynu směrem k francouzským zákopům. Překvapení vojáků se rychle měnilo ve zděšení. Počáteční lehké škrábání v krku přerostlo v záchvaty dusivého kašle a zoufalého lapání po dechu. Někteří se udusili na místě, ostatní chvatně opustili pozice, rozkládající se severně od belgického městečka známého pod francouzským pojmenováním Ypres. Tak začala moderní chemická válka.

Jedna ze zdravotních sester, která ošetřovala zasažené plynem, vzpomíná na mladého muže, který se dusil a pomalu umíral vedle ní, aniž mu mohla jakkoli pomoci. Jeho plíce byly rozežrány chlórem. Plynový útok však nepřinesl očekávané vítězství, německý postup se podařilo zastavit.

Al-Káida a umírající psi

Ačkoliv chemické zbraně způsobují strašná zranění, zabíjejí méně účinně než zbraně klasické. Během první světové války zasáhly více než milion a čtvrt lidí, z nichž zemřelo 85 tisíc, tedy asi sedm procent. U klasických zbraní platí, že umírá až čtvrtina zasažených.

Po první světové válce použil chemické zbraně ve větším rozsahu jen Irák – v 80. letech minulého století ve válce s Íránem. Při leteckém bombardování často nasazoval pumy s náplní yperitu a tabunu. Jedovaté plyny celkem zasáhly asi 100 000 Íránců, 20 000 zemřelo. Ani použití silně toxického…