Hédonista chycený do pasti
Je to právě Milan Kundera, kdo se celým svým dílem tak vehementně staví proti estetické interpretaci dějin a jakýchkoliv událostí, a proto za opravdový román považuje jen taková díla, která neberou svět vážně, neztotožňují se s žádnou interpretací, tedy pouze takové romány, které nevěří v to, co historici či vládci lidem předkládají.
Karel Hvížďala
(1941) je novinář a spisovatel. V letech 1978–1990 žil v exilu v Německu. Vydal přes dvacet knih rozhovorů, mj. České rozhovory ve světě, Dálkový výslech s V. Havlem, Myslet zeleň světa s Václavem Bělohradským, Knížecí život s K. Schwarzenbergem, Když umřít, tak v Jeruzalémě s K. Sidonem. Je autorem pěti próz, řady rozhlasových her, dvou knih o médiích a knihy esejů Restaurování slov (2008).
Martin M. Šimečka se vrátil ke kauze Milana Kundery, kterou Respekt otevřel 13. října 2008, výborným esejem Generace mého otce (vyšel 24. listopadu), v němž diskusi posunul k podstatě tvrzením, že „tehdejší (totalitní) režim byl především rafinovaným věznitelem ducha, který na několik desetiletí otrávil společnost neúctou ke svobodě, ničil svobodné myšlení a literaturu“. A pokračuje, že výklad toho, jak vypadala hrůzná praxe, si vzali na starost spisovatelé. Díky tomu převážila ve společnosti estetická interpretace dějin, jejíž obranu vidí i v obraně romanciéra Milana Kundery.
V textu nacházím jediný problém, že si autor vybral špatný příklad, jinak jeho paralela platí, protože právě Kundera a jeho prózy od roku 1962, kdy napsal povídku Já truchlivý Bůh, jsou robustním příkladem protestu proti estetickému, tedy vkusnému a lyrickému výkladu dějin, proti tendenci povyšovat cit a krásu na úroveň hodnot a pravd. V roce 1981 ve Francii…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
