0:00
0:00
Rozhovor27. 1. 200817 minut

Z jelena se neurotik nestane

Ve věku 90 let zemřel britský psycholog a spisovatel David Boadella, zakladatel biosyntézy

Autor: eabsbiosynthesis.com/

Ve věku 90 let zemřel britský psycholog a spisovatel David Boadella, zakladatel biosyntézy. Vystudoval literaturu, pedagogiku a psychologii a v 50. letech působil právě jako pedagog. To se změnilo 80. letech, kdy se přiklonil směrem k psychologii. Ve své terapeutické metodě nazývané biosyntéza kombinuje východní učení o energetických drahách a západní poznatky o psychosomatických blocích. Tato terapie pracuje nejen s klasickým rozhovorem, ale také s dotekem, prožitkem, imaginací nebo dechem. Při této příležitosti odemykáme následující rozhovor. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem.

Davidu Boadellovi bylo padesát let, když v krátkém časovém období ztratil práci, zemřela mu dcera, rozvedl se a jeho syn se ocitl na pokraji smrti. Bolestivá krize proměnila jeho život. Muž, který dosud trávil většinu života jako učitel na anglickém venkově, začal intenzivně cestovat a spolu se svou druhou ženou postupně vyvinul originální psychoterapeutickou metodu. Říká jí biosyntéza a má dnes následovníky ve více než dvaceti zemích světa včetně České republiky, kam přijel nedávno přednášet.

↓ INZERCE

Když jste v Anglii v 50. letech začínal s psychoterapií, byla v Evropě její nejběžnější metodou Freudova psychoanalýza. Proč jste se vydal neznámou cestou?

Asi nejvíc mě ovlivnilo setkání s prací Wilhelma Reicha. Tento slavný Freudův žák byl tehdy v britské psychoterapeutické komunitě považovaný za avantgardu. Velmi mě oslovila vegetoterapie, kterou vyvinul společně se svou ženou, tanečnicí. Nabízeli propojení mysli a těla a tehdy dosti ojedinělou možnost vyjadřovat při terapii emoce.

V čem je tenhle přístup tak přitažlivý?

Psychoanalýza je hodně odtržená od těla. Freud sám měl velké problémy s doteky. Není divu: když jdete cestou těla, věci se začnou dít příliš intenzivně a mohou se vám vymknout z rukou. Lidé mohou začít nahlas plakat nebo se rozzuřit a to bylo pro Freuda v jeho době jednoduše příliš mnoho. Proto klientům raději navrhl, aby si lehli na záda a vyprávěli. Reich naopak pracoval s doteky, expresivními pohyby nebo potlačenými pocity přímočaře. Nabádal klienty a žáky, aby emoce vyjádřili a dostali se skrze tyto zážitky dál.

Co jste si z toho vzal?

Nejprve jsem pracoval jeho metodou. Prvního pacienta jsem měl v roce 1957. Později jsem ale svůj přístup pozměnil. U pacientů s mimořádně těžkými traumaty jsem totiž narážel na to, že jejich zážitky v terapii byly až příliš silné. Pokusil jsem se jim nabídnout víc bezpečí, aby se úplně nerozsypali. A tak postupně vznikla biosyntéza.

Snažil jsem se, aby to bylo hravé

Dnes je vám šestasedmdesát, už dvacet let žijete ve Švýcarsku a svou metodu učíte po celém světě. V rodné Anglii jste se ale dlouho živil jako učitel a terapii se věnoval o víkendech. Jaká byla ta léta?

Před čtyřiceti padesáti lety nebylo moc reálné se terapií uživit, příležitostí bylo málo. Bydlel jsem na venkově a za klienty dojížděl v sobotu vlakem do Londýna. Jinak jsem pracoval jako vesnický učitel. Ukázalo se, že se to vzájemně zajímavě ovlivňuje.

Jako učitel jsem hodně pracoval s emocionálně narušenými dětmi, které měly problémy a špatně se učily. Mohl jsem zkoušet využívat svoje zkušenosti z terapie ve školním kontextu. Pomoci dětem, aby se cítily bezpečněji a zároveň svobodněji vyjádřily, co potřebují.

Jak takové hodiny vypadaly?

Běžnou náplní tělocviku je gymnastika, sport, zkrátka strukturovaný pohyb, který má děti udržet ve formě. Já jsem se inspiroval jednou z terapeutických škol, která se snaží nahradit strukturovaný pohyb volným pohybem a pracuje při tom s hudbou. Děti zkoušejí dělat různé druhy pohybů - střídají pomalý s rychlým, silný a slabý, zacílený a bezcílný. Uvědomují si přitom spoustu věcí - jak se pohybují v prostoru, kolik úsilí tomu věnují, jaká je kvalita jejich vyjádření, uvědomují si, co jim normálně chybí. Je v tom velká svoboda. Kromě toho jsem samozřejmě učil čtení, psaní, matematiku, ale taky poezii, malování, šachy nebo judo.

Dnes je těžké si představit, že má učitel na venkovské škole na něco takového prostor.

Anglický vzdělávací systém byl tehdy velmi svobodný, řekl bych, že svobodnější než dnes, kdy jsou přísnější osnovy. Měl jsem úplně volné ruce.

Pomáhal dětem váš přístup?

Měl jsem třeba ve třídě jednoho velmi plachého chlapce, který se bál ostatních dětí i sebe sama, neučil se moc dobře. Pracoval jsem s ním nejdřív pomocí malby. Měl malovat na velký papír, ale byl ustrašený a kreslil jen do rohu. Tak jsem mu dodával odvahu, ať vyzkouší, jaké to je vzít si pro své vyjádření víc místa. Pak jsme dělali to samé v prostoru. Dlouho se pohyboval jen podél zdí. Znovu jsem ho povzbuzoval, ať si vezme víc. Začal si věřit, riskovat, viditelně ožil. Myslím, že pohybová práce mu hodně pomohla.

A bavilo to i vaše ostatní žáky?

Snažil jsem se, aby to bylo hravé. Anglická tradice klade důraz na hru a hra je velmi léčivá pro emocionální poruchy. Mimochodem, každá práce s depresivními klienty je prací s lidmi, kteří zapomněli, jak si hrát. Terapie může vypadat jako smrtelně vážná věc, ale jde o to, jak v člověku probudit spontaneitu a tvořivost.

Dnes se terapii věnujete na plný úvazek. Proč jste přestal učit?

Učil jsem až do padesáti let, byl to můj bezpečný příjem, terapie byla minoritní. Pak ale naši školu zavřeli. Ne kvůli tomu, jak jsme učili děti – potřebovali ušetřit, a tak spojili dvě vesnické školy v jednu. Počty žáků ve třídě se zdvojnásobily. Více kvantity, méně kvality. Ztratil jsem tak sice děti, ale na druhou stranu jsem měl nárok na částečnou penzi a to mi umožnilo věnovat se naplno terapii.

Možná by se to nestalo

V té době vás zároveň potkalo několik soukromých tragédií. Co se přesně stalo?

Můj syn se dostal do vážné psychické krize, poté co si vzal LSD. Tajně experimentoval, jak už to tak některé děti dělají. Bylo to už po éře Timothyho Learyho, která zasáhla Británii o něco později než Ameriku. Dozvěděl jsem se to až v době, kdy začal ztrácet kontakt s realitou a hrozilo, že se zblázní. Pustil jsem se do intenzivního studia procesů v mozku pod vlivem LSD. Během dvou týdnů jsem přečetl spoustu knih o neurobiologii, studoval jsem, jak se dá obnovit chemická rovnováha. Zjistil jsem, že existuje velmi dobrá vitaminová léčba, která pomáhá omezit vliv LSD v mozku.

Před nějakou dobou přebíral v Praze od Václava Havla cenu psychiatr Stanislav Grof, průkopník LSD terapie. Vy asi nepatříte k jejím fanouškům.

Můj syn nebyl v terapii. Bral LSD jako experimentující teenager. To je zásadní rozdíl. Samozřejmě se s jeho pomocí se chtěl změnit k lepšímu, ale stal se opak. Ale ani terapie není bez problémů – já sám jsem měl v péči některé lidi, kteří prošli LSD psychoterapií a dostali se do vážné duševní krize. LSD je jako ruleta. Nikdo nedokáže předvídat, jak bude působit na konkrétního člověka.

Jak to s vaším synem nakonec dopadlo?

Dostal se z toho. Jenomže jen co se uzdravil, potkala nás další rána. Má dcera nastoupila do práce v londýnském azylovém domě Matky Terezy pro bezdomovce. Bylo to 17. března na svátek svatého Patrika, noc plná oslav. Někteří lidé v domě se trochu opili, mezi nimi jedna žena závislá na alkoholu, která měla velké psychické problémy. Toužila, aby ji lidé obdivovali – řekla si, že založí oheň a pak ho hrdinně uhasí. Jenže to nezvládla. Deset lidí včetně mé osmnáctileté dcery uhořelo. Byl to hrozný šok, který přišel absolutně bez varování.

Jak jste se s tím srovnával?

Cítil jsem samozřejmě velkou bolest, zoufalství a pocit ztráty. Kromě toho jsem se ale snažil přemýšlet, co se to stalo. Kdyby má dcera přišla o jediný den později, mohla žít. Stalo se to přesně v den, kdy nastoupila. Je to náhoda, nebo osud? Je to plán? Celé mě to vedlo k přemýšlení o tom, co můžeme v životě ovlivnit a čemu se nelze vyhnout.

Na co jste přišel?

Obojí se děje zároveň. Když letadlo narazí do tohoto hotelu ve chvíli, kdy si povídáme, nemůžeme s tím nic dělat. Na druhou stranu, oba jsme tu chtěli být. Důvodem naší smrti bude náhoda i naše vůle. Došlo mi, že při terapeutické práci je důležité ukázat, co je ovlivnitelné a co ne. Nemůžete změnit svou historii, můžete změnit jen způsob, jak nakládáte s tím, co vám přinesla.

Změnila se po těch životních ranách vaše práce?

Bylo to velmi těžké. Pracoval jsem tehdy s terapeutickou skupinou a přinesl do ní některé aspekty z toho, co jsem prožil. Někomu to možná pomohlo vyrovnat se s některými vlastními traumaty, ale bylo to obtížné.

V té době jste začal hodně cestovat. Snažil jste se utéct před bolestí?

Neutíkal jsem, spíš bych to nazval rozpínáním, produktivní cestou, jejímž výsledkem byl vznik biosyntézy a její rozšíření do dvaceti zemí. Kdyby má dcera nezemřela, možná by se to nikdy nestalo.

O biosyntéze se mluví jako o jednom z mála terapeutických směrů, které berou v úvahu spiritualitu. Ovlivnila to nějak vaše zkušenost se smrtí vlastní dcery?

Nepřímo. Moje dcera byla křesťanka, a když zemřela, chtěl jsem zjistit, co ji vlastně ke křesťanství přivedlo. A protože ta její volba nebyla mou volbou, chtěl jsem také zjistit, jaké je moje spojení s křesťanstvím. Přečetl jsem tehdy knihu o Tomášově evangeliu, textu o Ježíšovi, který nebyl mocenským rozhodnutím zařazen do Bible. Nemůžete změnit svou minulost, jen způsob, jak s ní nakládat.Píše se tam: „Kdo je blízko mě, je blízko ohni.“ Citát, který má vystihovat vášeň spirituality, měl pro mě dvojí význam. Ta krize mě přiměla přemýšlet, co je život a co smrt. Začal jsem se zajímat, co o tom říká věda a co spirituální tradice. A pak o něco později jsem začal studovat rané náboženské texty, dával jsem dohromady zaznamenané výroky zakladatelů jednotlivých náboženství, porovnával různé překlady, snažil jsem se pochopit význam, který je za tím. Studoval jsem to opravdu důkladně a mohu za sebe potvrdit, že mezi esencemi původních náboženství není žádný konflikt. Raní křesťané, buddhisté i muslimové říkali v podstatě totéž.

To byl jeden způsob, jak jsem na to reagoval. Tím druhým byla meditace, které jsem se otevřel hlavně díky kontaktu s mou druhou ženou Sylvií. Potkali jsme se během mých cest a ji východní cesty zajímaly už dlouho. Právě ona měla hlavní vliv na spirituální aspekty biosyntézy.

Musíte mít otevřenou cestu zpátky

Můžete popsat, v čem je vaše metoda jedinečná?

Už jsme o tom mluvili. Reichova vegetoterapie se výborně hodí pro ztuhlé lidi, kteří potřebují vykřičet svoje pocity. Pro klienty, kteří zažili v minulosti něco opravdu hrozného, bylo ale najednou nutné zajistit bezpečné místo, kde mohou silné pocity vycházet ven po troškách. Biosyntéza se dokáže lidem hodně přizpůsobit. A protože jsem byl učitel, studoval jsem dětský vývoj. Nejen období, kdy už člověk může mluvit, ale i měsíce po narození. Velmi důležitý je i čas v mateřském lůně, kdy se bytost vyvíjí a už má pocity. Hodně jsem se zabýval embryologií, z které jsem přejal princip tří základních rovin, které formují rodícího se člověka. Jsou to naše pocity, akce a myšlenky. Máme tedy tři formy vyjádření a ty mohou být propojené, nebo rozpojené. Neurotický stav začíná tam, když se rozpojí – když jednáme bez přemýšlení, myslíme bez pocitů. Na základě tohoto modelu jsem vyvinul terapeutickou techniku, jak obnovovat rovnováhu.

Zdá se, že vaše terapie je vědě bližší než psychoanalýza.

Určitě. Podporují nás především neurobiologové, kteří ve své disciplíně nacházejí stejné principy.

Pro laika to všechno může být těžko uchopitelné. Jak vlastně pracujete?

Dám vám příklad. Moje žena tady v Praze vedla jednu skupinovou práci a mým úkolem bylo jen tak chodit po místnosti a pozorovat, jestli někdo příliš nevypadává z rovnováhy. Viděl jsem ženu, která velmi nevyrovnaně dýchala a hodně plakala. Bylo vidět, že ji zcela pohlcuje nějaký pocit, což je typické pro traumatizované lidi. Měla zavřené oči a byla se svým pocitem sama a izolovaná. Nejdřív jsem jí poradil, ať otevře oči, aby se mnou mohla navázat kontakt. Začal jsem na ni mluvit a ona mi řekla, že se trápí kvůli starému vztahu, který byl pro ni velmi zlý. Zkoušel jsem různé způsoby, jak ji vrátit do rovnováhy, ale moc to nešlo. Pak jsem si všiml, že má na krku modrý přívěšek delfína. „To vám někdo dal?“ zeptal jsem se. „Ne, koupila jsem si to, když jsem jednou plavala v moři s delfíny.“ Řekla jen drobný příběh, ale bylo jasné, že ten delfín byl pro ni důležitým symbolem svobody, měl spirituální kvalitu. Tak jsem navrhl: „Co kdybyste zkusila vzít trochu toho pocitu volnosti, část toho ,delfíního principu‘, a propojila ho s tím, co se vám teď děje?“ Během pěti minut se všechno změnilo. Přestala plakat, její kontakt s ostatními se zlepšil, byla schopná si lehnout, začala se jinak pohybovat – bylo to podobné delfínímu pohybu. Kdyby byla můj klient, věděl bych, že je teď lépe vyrovnaná a integrovaná a na příštím setkání si mohu dovolit jít bezpečně dál a říct jí: „Povězte mi něco víc o tom špatném vztahu.“ Základní princip při práci s traumatem je, že musíte být dostatečně bezpečný v přítomnosti, abyste se mohl vypravit na cestu zpátky. Jinak by vás trauma zničilo.

Vás koncept počítá s tím, že tělo si pamatuje všechno, co se stalo. Jak to vypadá?

Ano, to je pro léčbu traumat hodně důležitá věc. Neurovědy rozlišují různé druhy paměti. Máte epizodickou paměť, která si pamatuje situace – co se stalo, kdo tam byl a tak podobně. Pak emocionální paměť – jak jsem se cítil, když se to stalo. A pak si pamatujete, jak jste na to reagoval, to je akční paměť. Somatická paměť těla je složená především z těch druhých dvou – jak jsem se tehdy cítil, co jsem udělal, neudělal nebo mohl udělat. To se otiskuje do těla. Podstatou traumatu je stav, kdy člověk nedovede jednat tak, aby si pomohl. Typickým příkladem je běh – hrozí vám nebezpečí, chcete běžet, ale nejde to. Tenhle zamrzlý útěk se otiskne do těla a může v něm být roky. Pamatujete si strach a ten se vrací – v nočních můrách, záchvatech paniky nebo jinak.

Co se s tím dá dělat?

Během terapie můžeme osvobodit tu správnou akci, kterou člověk tehdy potřeboval – klient zažije, jaké by to bylo běžet z hrozného místa na nějaké lepší. Uvolnění akce vytváří novou historii, nový pocit v těle. Je to jako se zvířaty ve volné přírodě – když jelen uteče z nebezpečí a zachrání se, necítí žádné trauma. Když neuspěje, sežerou ho a je konec. Neurotik se z něj nestane. Jen když utéct nemůže, krčí se někde v koutě a třese se strachy bez možnosti jednat, trauma v něm zamrzá.

Jak se ale člověk může najednou „rozeběhnout“?

Je víc způsobů. Akci může spustit dotyk na určitém místě. Nebo můžete člověka povzbudit – jaké by to bylo běžet? Snažíme se najít co nejlepší odpověď na starou situaci. Paměť těla čeká na svou šanci.

Zní to logicky, jenže pořád není jednoduché si představit, jak taková hodina vaší terapie vypadá.

Dám vám ještě jeden příklad. Měl jsem v terapii ženu, kterou v dětství pohlavně zneužíval dědeček. Byla na tom špatně – nevěřila si a poškozovalo to její vztahy s muži. Pracoval jsem s ní ve skupině a snažili jsme se jí pomoci postavit symbolickou zábranu, která by udržela agresora v bezpečné vzdálenosti. Radil jsem jí, ať ho od sebe odstrčí, ale nefungovalo to. Vždycky když ho měla odrazit, zeslábla. Snažili jsme se, aby měla se symbolickým agresorem oční kontakt na bezpečnou vzdálenost a říkala mu: „Ne, drž se zpátky!“ Ale taky to nefungovalo – její hlas byl slabý. Přemýšleli jsme, co dál, a různými pokusy jsme přišli na to, že nepotřebuje čelit starému nebezpečí přímo, ale potřebuje jít dolů. Sledoval jsem, že čím víc klesá, tím je silnější, ze stoje přecházela do kleku, pokládala ruce na zem. Nevěděla proč, pouze jí bylo jasné, že to souvisí s dědečkem. Ale tělo ví přesně, co má dělat. Dýchala pravidelněji, začala mluvit silným hlasem: „Já tě nenechám odtamtud vylézt,“ říkala rozhodně, „zůstaneš dole navždycky.“ Rozumíte? Muž, který ji zneužil, zemřel, ona klečí na jeho hrobě a říká – už nikdy nevyjdeš, abys to udělal znovu, je po všem. Když vstala, měla světlo v očích, byla pevná a hrdá. Našla správnou akci. Uspěla.

Působí to až příliš symbolicky. Opravdu tahle technika dokáže člověku pomoci?

Symbolická akce je velmi léčivá. Ona zažila změnu na všech třech rovinách – pocity, myšlenky, akce. Už není přeživší incestu. Je někdo, komu se incest stal, ale kdo už nechce nést jeho stigma. Terapie dokázala nakreslit novou mapu její historie.

To je podezřelé

Různé národy a kultury přistupují k tělu rozdílně. Hraje to v možnostech použití vaší metody roli?

Samozřejmě je dobré to zohlednit a nepracovat s každým stejně. Ale významnější je spíš osobnost konkrétního člověka – každý je jiný a různé pohyby pro něj mají jiný význam. Proto mi nejsou blízké terapeutické školy, které vyžadují po každém to samé. Freud říkal – každý člověk má ležet ve stejné pozici se zavřenýma očima. Deset let. Jenže pro někoho to může být relaxující, jinému to připomíná nemocniční lůžko nebo místo, kde byl zneužíván. Existují silné kontraindikace. Cokoli řeknete, že má dělat každý, je podezřelé a potenciálně nebezpečné pro polovinu lidí.

Jak je vlastně těžké získat oficiální uznání pro novou terapeutickou metodu?

Ve Švýcarsku anebo u Evropské psychoterapeutické asociace je to čisté: když děláte dobrou práci a dokážete její úspěchy a účinnost zdokumentovat, uznají vás. Ale v konkrétních zemích se to liší a nastávají potíže, protože stát platí účty za zdravotní pojištění, takže se snaží uznat co nejméně metod, aby se nemusel platit moc. Maskuje se to vědou – říká se, že vaše metoda není vědecky podložená. Je to zkorumpovaná hra. Ale samozřejmě i bez uznání můžete v demokratické zemi dělat svou práci, jen vám musí klient platit přímo. To jen v totalitních režimech se terapie zakazuje úplně, protože učí lidi přemýšlet.

DAVID BOADELLA Britský psychoterapeut, průkopník a jeden z hlavních představitelů práce s tělem v psychoterapii. Vystudoval pedagogiku, psychologii a literaturu na univerzitách v Londýně a v Nottinghamu. Od roku 1960 se deset let živil jako učitel. Po padesátce začal cestovat a se svojí ženou postupně vymyslel nový psychoterapeutický směr, nazývaný biosyntéza. Jejím principem je práce s tělem a integrace emocí, vzpomínek a tělesných projevů. David Boadella žije ve Švýcarsku, vydal téměř dvě desítky knih. Nedávno uspořádal na pozvání občanského sdružení Diabasis v Praze seminář a přednášku o biosyntéze.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].