Terapie cestou

Je týden po Silvestru a v půl páté ráno mi u hlavy vrčí budík, narušitel nočního klidu a tak příjemné, do tepla zabalené pohody. Nechce se mi uvěřit, že dnes zase nastal čas přesunu z domova na Vysočině do toho druhého, kde nepřestane nikdy foukat, kde hučí moře a který leží dobrých 1200 km daleko v zemi tulipánů. Nohy se mi zastaví na půli cesty z postele do bačkor a pokouší se na chvilku zbrzdit čas. Marnost nad marnost, kuželem světla se k nám protlačila realita.

Pár dnů před Vánoci jsem synovi sestavila kalendář, co ho každý den v Čechách asi čeká. Ježíšek ve společnosti babiček, našeho poličského psa Nukiho, setkání s rodinou, kamarády i řádění na horách. Bylo to celé nakonec lepší, než se v kalendáři psalo, jen pondělí 7. 1. 2008 se jmenovalo prostě „Zpátky do Haagu“.

Říp!

Klopýtám přes tašky po okraj naplněné nadělenými vánočními dárky, českými šťávami, hrubou moukou a špinavým prádlem. Každá minuta mezi půl pátou a půl šestou má svůj smysl, v některé voní čaj a čerstvě zabalené svačiny, jiná vyhání ostatní z postelí a poslouchá jejich nářky nad zpřetrhanými sny. Nejvíc legrace si asi užili ti, co ukrajovali čas při pěchování věcí do auta. Nechybělo moc a ozvala se rána. Těch tašek je tentokrát bez pardonu moc.

Je jasno a z oblohy po nás pořád ještě pokukují hvězdy. Už od Litomyšle se ale valí hustá mlha. Parádní kousky předvedla u Holic, tam…