Srbsko ve dveřích léčebny

Onoho pátečního dopoledne koncem loňského listopadu padala v Zrcadlovém salonku pražského Černínského paláce docela silná slova. Slovinský ministr zahraničí Dimitrij Rupel právě dovysvětloval pozvaným diplomatům a novinářům, jak hodlá jeho země pojmout půlroční předsednictví Evropské unie. V tu dobu už bylo jasné, že dvoumilionové Slovinsko bude muset řešit nejzašmodrchanější problém současné Evropy – rozhovory o budoucnosti Kosova skončí nezdarem, odtržená srbská provincie vyhlásí nezávislost, Srbsko zahájí odvetné akce a do hry se zapojí Rusko, OSN i Spojené státy.

Dimitrij Rupel ale nastávající mele čelil s klidem. Hlavním srbským problémem je ekonomika, říkal. Zatímco před dvaceti lety měla Jugoslávie příjem na hlavu asi 3000 USD ročně, dnes se Slovinsko jako člen Unie vyšvihlo na 35 000 USD, zatímco Srbsko má stále stejně. Je tedy v jeho zájmu smířit se s realitou, vyřešit své vztahy s odtrženou provincií a vstoupit do EU. Ve sjednocené Evropě, kde už dohromady ani žádné hranice neexistují, se pak jednou zase může s bývalou provincií setkat, podobně jako Češi se Slováky, sudetští Němci s Čechy nebo třeba Španělé s Gibraltařany.

Pak pronesl jasné slovo srbský velvyslanec v Česku Vladimir Vereš. Je pravda, že většina Srbů chce do Evropské unie. Trápí je chudoba, chtějí cestovat, pracovat a studovat na „Západě“. To ale není důležité. „Pokud má Srbsko přijít o část svého historického území…