Má stát stejné povinnosti jako rodič?

„Má stát stejné povinnosti jako rodič, převzal-li odpovědnost za dítě? Mám na mysli situaci dětí, které v osmnácti letech odcházejí z dětských domovů, a tím končí péče státu o ně. U dětí žijících s rodiči je situace jiná - Nejvyšší soud kupříkladu loni na podzim konstatoval, že rodiče jsou povinni se o děti starat do doby, než jsou s to živit se samy. Co by se stalo, kdyby takový zletilý bývalý obyvatel dětského domova zažaloval stát? Nemá tedy stát stejnou povinnost jako rodiče?"

Čtenářka z Prahy, která si přála zůstat v anonymitě

Ptali jsme se předsedy Federace

dětských domovů ČR a ředitele Dětského diagnostického ústavu v Českých Budějovicích Mgr. Jiřího Harta. Dále jsme vycházeli ze zákona o ústavní péči.

Podle zákonů, které upravují činnost zařízení pro ústavní výchovu, má ředitel takové instituce povinnost klientovi, který má být z ústavu po dosažení zletilosti propuštěn, poskytnout pomoc. Má mu umožnit jednání se sociálním kurátorem. Informovat ho, že může požádat o uzavření smlouvy o prodlouženém pobytu v ústavu, kde byl doposud. Na základě smlouvy může klient v ústavu zůstat i po dosažení zletilosti, pokud se neživí sám a pokud se připravuje na budoucí povolání, nejdéle však do šestadvaceti.

Na základě této smlouvy dostane klient ústavu „plné přímé zaopatření“ - tedy ubytování a stravu, ale i „úhradu za nezbytně nutné vzdělání“, učební potřeby a pomůcky. Pokud klient přece jen opustí ústav, měl by mu stát poskytnout poradenskou pomoc se zajištěním bydlení a práce. Stát nemá nicméně zodpovědnost za všechny děti v ústavní péči. Pokud nebyli rodiče zbaveni rodičovských práv, tak mají pořád za dítě svou zodpovědnost. „Ředitel ústavu má pak ze zákona povinnost s nimi projednat předem opatření zásadní důležitosti, bezodkladně je informovat o provedeném opatření, a pokud jsou nedosažitelní, navrhnout soudu ustanovení opatrovníka,“ říká Jiří Hart.„Z toho vyplývá, že odpovědnost za důležité kroky není jen na státu, potažmo řediteli dětského domova.“