Je fras? Se snaž

Leden, severní Čechy. Inverzní mlha, sídlištní nepořádek, děvky a fet, blikající neony heren – prostě fras. Tak se říká v Teplicích všemu, co určitým způsobem nefunguje. Pozvali mě sem lidé pohybující se kolem místního undergroundového klubu Božák. Znělo to slibně: prý mě tam čeká dům snů!

Tepličáci ho znají jako „Boží prst“. Na kopci posetém panelovými domy stojí od dob kvetoucí normalizace a svou výškou všechny předčí. Osmnáct pater s více než stovkou 1+0 (nebo o pár metrů větších) bytů postavil bývalý režim pro své prominenty – doktory i estébáky.

Zvonky tu nemají jména, ale čísla, na recepci jsou vrátní, kteří se do rozpadajícího se paneláku vůbec nehodí.

V porevolučních dobách neplatičů se sociální struktura křivého monstra zásadně změnila. Ve výtahu sice jedeme se sympatickou mladou dvojicí, na chodbě ale stojí žena, která vypadá jako bývalá (nebo současná) prostitutka. „Opilci, blázni, důchodci, nezaměstnaní, všechno,“ popisuje jeden z průvodců. „Plno skutečných příběhů, plno!“ slibovali mi. Hlavně ať prý se ale jdu podívat pod panelák, tahali mě.

Již zmiňovaný klub Božák je centrem teplické alternativní kultury. Jeho hlavním tahounem je Fráňa, kalhoty mu visí pod zadkem, značková košile na něm mírně plandá, mladý hiphopový týpek, od pohledu hulič. Přestože je Fráňovi pouhých dvacet čtyři let, o Božák se stará dva roky. Přes den maká v pojišťovně, večery tráví v klubu.

Jemu a jeho kamarádům se podařilo ve sklepeních podivného paneláku vykouzlit klub sedící zarytým technařům, dýdžejům, fanouškům hip hopu, graffiti, punku i undergroundovým matadorům. A o další patro níž nacházíme nejnovější nápad místní alternativní neziskovky – útulný podpanelákový skatepark. V podzemí se dá hrát a jezdit až do ranních hodin, nikdo nic neslyší.

Kluci ze sídliště, kteří tak deset let po revoluci běhali po ulicích s prkny a tajně hulili trávu, teď udávají směr alternativnímu dění v Teplicích. Mají dobré práce, stálé přítelkyně i vysokoškolské vzdělání. A plnou hlavu projektů. Příští zažijí Teplice už v březnu. Vůbec poprvé tam dorazí festival dokumentárních filmů Jeden svět.

Nevrlý vrátný mě nakonec nahoru do „Božího prstu“ nepustil. Ale to vlastně vůbec nevadí. Vím, co znamená fras, a viděla jsem kluky, kteří ho umějí prorážet.

Autorka je dokumentaristka.