Chvála náhodnému setkání

S Janeke jsme před pár dny nastoupily do poloprázdného vlaku Praha–Amsterdam a rychle jsme si padly do oka. Hned mě pozvala k sobě do kupé a dalších patnáct hodin jsme strávily spolu. Oťukávání proběhlo rychle. Stačilo jen nadhodit něco lehce přezíravého na účet těch, co i na tak krátkou vzdálenost letí letadlem a ekologická stopa je jim šumafuk, a bylo.

Janeke neměla kufr, ale obří kletr, obě jsme vypadaly dost zváleně, a tak se „alternativní ekologicko-kreativní nota“ rozuměla samo sebou.

Janeke se prohlásila za tanečnici, já kuňkla, že něco píšu, a už to jelo. Jakým způsobem prý pracuji s postavami ve svých textech, zdalipak to jsem ve chvíli jejich vymýšlení já, anebo jde jen o loutky, které ovládám, a jestli je to něco, jako když ona svoje postavy tancuje, to ztotožnění se a nutná odtažitost zároveň.

Po krátké výměně názorů si Janeke vzdychla a zeptala se, co prý dělám ve chvílích, kdy mě zrovna nic nenapadá, a jestli si taky tak často jako ona přijdu se svým způsobem života k ničemu, a já horlivě přitakala.

Do Holandska jsem odjížděla psát a zrovna mě napadalo, že není o čem a že jsem jen darmožrout a činnost, kterou se zabývám, je směšná.

Zkrátka jsme mluvily o tom, že pocit marnosti neustále obchází kolem, protože smysluplnost se ráda nechá přemlouvat a v případě tvůrčí činnosti zvlášť a člověka to pak svádí vzdát to a je to boj, který nikdy nekončí. Ještě že období malomyslnosti střídají chvíle sebedůvěry a on nakonec člověk dělá asi jen to, k čemu ho to táhne, pokud má samozřejmě na výběr.

Prostě jsme s Janeke rychle přešly k věci, i když jsme se vůbec neznaly, a moc jsme si notovaly. Naše názory se začaly různit až ve chvíli, kdy došlo na podobu našich domovů. Zatímco já jsem pěla chválu na současnou amsterdamskou architekturu s tím, že Praha žije z minulosti a blob se stal už dávno jen platformou pro spor mezi odpůrci a příznivci Klause, Janeke si nemohla vynachválit náš venkov. Tu exkluzivní možnost vidět na vlastní oči polorozpadlý dům, protože v Holandsku ho buď hned opraví, nebo rovnou strhnou, a k tomu ten roztomilý český nevkus. Ať už jde o luxfery, okály a šumperáky nebo o podnikatelské baroko či zbastlené opravy selských stavení, prostě se u nás prý alespoň člověk nasměje. Holandsko je nuda, říkala. Tak uvidíme. Mám tři měsíce na to posoudit, jak je to s holandskou nudou, na vlastní kůži.

Autorka je spisovatelka.

Příští týden píše Tereza Brdečková.