Být přesný – to už je báseň!

Karel Šiktanc (1928) je jedním z těch několika básníků, bez jejichž účasti by bylo těžké představit si poslední půlstoletí vývoje české poezie. Nakladatelství Karolinum mu v letech 2000–2005 vydalo několik svazků souborného díla a sbírku Zimoviště, nyní přišlo s knižním rozhovorem. Básník v dialogu s Jaromírem Slomkem po dobu dvou let pomalu a cudně odkrýval, co v životě cítí jako podstatné, a hlavně vyslovil, čím mu je básnická práce. Neznamená to ovšem, že s básněním končí. Naopak: nová sbírka je na dohled.

Řeč ne řeč, titul opravdu jak ze Šiktance. Víme, s jakým „velikým trápením duše“ hledá názvy svých básnických sbírek, jenom aby ta slova byla původní, krásná a přesná. Vždyť dávno někde napsal: „být přesný – to už báseň!“ Řeč ne řeč je neuhýbavou odpovědí na pokládané otázky, která každou větou zároveň poukazuje k básníkově cizelérské práci se slovem. Pravda, osnovou jsou tu Slomkovy otázky. Ale v odpovědích se básník nedá vyvést ze své slovesné řehole. Neposkytl tu záznam rozhovoru, jakých vycházejí stovky v náhražce za pracně rozmýšlené a formulované uvažování. Šiktanc i zde psal sebe, svou řečí, jako v kterémkoli jiném svém textu opracovávaném v manuskriptu. Ano, on totiž opravdu píše rukou s vědomím, že „je to asi trochu k smíchu“. Je v tom ještě o krok tradicionálnější než „strojopisný“ Vaculík,…