Aljašská odysea 1925
Doktor Curtis Welsh seděl ve své ordinaci, když do dveří vstoupil rozrušený eskymácký muž a žádal o rychlou pomoc.
Doktor Curtis Welsh seděl ve své ordinaci, když do dveří vstoupil rozrušený eskymácký muž a žádal o rychlou pomoc. Jeho dvě děti mají vysokou teplotu, špatně se jim dýchá a polyká. Záškrt – blesklo lékaři hlavou, když o něco později vyšetřoval zanícená hrdla dětí. Vzápětí tu myšlenku zavrhl. Na severu Aljašky se tahle mimořádně infekční, životu nebezpečná nemoc nevyskytla už přes dvacet let. Bylo nepravděpodobné, že by se záškrt objevil teď uprostřed zimy.
Jenže obě děti záhy zemřely a na dveře ordinace zaklepali další vyděšení rodiče. Po pár dnech už doktor Welsh nepochyboval o tom, že v městečku Nome vypuká epidemie. Byl leden roku 1925, venkovní teplota klesala k minus padesáti stupňům a nejbližší železniční stanice byla vzdálená více než 1000 kilometrů přes ledovou pustinu.
Guvernérova štafeta
Příběh, který následoval, vešel do historie pod názvem Závod do Nome a dobře by se vyjímal v příručkách krizového managementu jako příklad dokonale zvládnuté katastrofy. Doktor Welsh, jenž měl k dispozici pouze prošlé a nefunkční sérum proti záškrtu, narychlo svolal krizovou radu města a poslal telegram s žádostí o pomoc do všech koutů Aljašky. Bylo mu jasné, že inuitské domorodce, kteří mají velmi špatnou imunitu vůči bělošským infekcím, dokáže záškrt během krátké doby zcela zničit.
Potřebné léky se na Aljašce našly, ale ve vzduchu visela otázka…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu