Vdovy u televize

Bojím se televize. Jak čert kříže. Jak upír česneku. Protože se moc dobře znám. Když před ni zasednu, cosi v tom kmitání obrazů mě vtáhne do tunelu a hodiny přestanou platit a já se nemůžu zdrogovaně odlepit. Zkrátka a dobře nepatřím k lidem, kteří mohou s čistým svědomím prohlásit: „Já se dívám jenom na ČT 2 a klubové filmy.“

Vdova Paquita to má jinak. Jednou měsíčně u ní přespávám, když učím ve městě Rosario. Vždycky dorazím utahaná z mnohahodinové cesty autobusem a čeká mě tuňákový koláč a… slavnostně zapnutá televize. Paquita prostírá a vypráví, co se stalo nového za ten měsíc, kdy jsem se já statečně na televizi nedívala. Hbitě přeskakuje z kanálu na kanál a znalecky vybírá, co si ke koláči sjedeme. Paquita je odbornicí na telenovely. Ptá se mě, jestli si dáme mexickou, brazilskou, nebo argentinskou. Shodneme se na brazilské. Přijde nám, že nejhezčí blondýny se prostě rodí v Riu. Dojídám koláč, jehož slaná chuť příjemně vyvažuje sladkobolné vzdechy řinoucí se z dokonalého poprsí brazilské platinové krasavice, a Paquita mi vypráví, že tohle je nová milenka majitele velké továrny na kořalku a že ta stará milenka se otrávila, protože jí byl nevěrný s touhle novou. Manželka už nějak vypadla ze hry.

Paquita ovdověla před lety a na krku má osmdesátku. Dcera se odstěhovala daleko a Paquitě jenom telefonuje. Když jsme naposledy společně ronily slzy nad příběhem opuštěného černouška, kterého jeho otec bílý latifundista-zvrhlík nechtěl uznat za vlastního, Paquita se mě bez varování zeptala: „Taky máš televizi tak ráda?“ Cosi jsem neurčitě zamručela. A ona drobná dáma v teplákové soupravě, růžových froté papučích a s tváří, do níž se samota a čas obtiskly jak šlápoty vraha, pokračovala. „Totiž, nikdo tady se mnou není a ona mi dělá společnost, víš…“

Vím, má drahá Paquito, vím. Dělá ji tobě, dělala ji ve dne v noci mé devadesátileté babičce, taky vdově, a dost možná (pokud se ukáže, že jsem statisticky průměrná žena) si i já jednoho dne před ni sednu s úlevným vědomím, že je tady se mnou ta kmitavá, přibarvená lež. Nebudu nic předstírat, prostě si šlehnu jednu dvě tři telenovely, popláču si a zapomenu na dobrý vkus a moudré knihy na nočním stolku. A taky ti, drahá Paquito, do nebe pošlu SMS, jak to s naším černouškem dopadlo.