Na den živou knihou

Budík zvoní stejně jako jindy, ale dnešní den je jiný. Chystám se s Živou knihovnou do školy za dětmi. Pracuji u městské policie již skoro patnáct let, a když mně přes kolegu nabídla Organizace na podporu integrace menšin, který byl s OPIM v kontaktu, abych se stal živou knihou, neodolal jsem. Myšlenka, že budu mít možnost postavit se tváří v tvář lidem, kteří mají vůči mému povolání spoustu předsudků, se mi zalíbila.

Cestou metrem se snažím odhadnout, jak to bude dnes probíhat. Dosud ze mě četli jen dospělí na různých festivalech, například Mezi ploty, a vždycky se jednalo o dialog dvou, maximálně tří osob. Dnes bude situace jiná. Budeme hovořit se skupinami čtyř až pěti dětí. Hlavou se mi honí myšlenky. Budou mít děti vůbec o mě, jako o knihu, zájem? Nebudou se před sebou navzájem stydět? A jak překonáme bariéru, kterou je i věk?

Opravdový strážník

Před školou se potkávám s lektorkami Živé knihovny a ostatními knihami. Všechny znám, jsou tu Emil s Karlem, bezdomovci, veganka Bára, Oleksa z Ukrajiny, jen Jirka, který žije dvacet let s maniodepresí, prý nemůže dorazit. Vstupujeme do třídy. Během úvodní instruktáže se s dětmi vzájemně pozorujeme a já v jejich očích vidím zvědavost.

Po úvodním slově a rozdělení dětí do skupin je řada na knihách. Přistupuji k první skupince, která sedí v malém kroužku na školních židlích a sedám si mezi ně. Přebírám aktivitu a…