Mezi kolejemi a dálnicí
„Když jsi tam jednou byl, zůstaneš připoután a už se vždycky budeš chtít vrátit zpátky.“ To je jeden z refrénů scénické básně Země beze slov, kterou ve smíchovské Meetfactory nastudoval německý režisér Kai Ohrem (1978) s herečkou Ivanou Uhlířovou (1980).



„Když jsi tam jednou byl, zůstaneš připoután a už se vždycky budeš chtít vrátit zpátky.“ To je jeden z refrénů scénické básně Země beze slov, kterou ve smíchovské Meetfactory nastudoval německý režisér Kai Ohrem (1978) s herečkou Ivanou Uhlířovou (1980). Místo „tam“ je v textu označováno písmenem k. Divák – pokud se přímo nezeptá – se nedozví, že extrémní zkušenost, kterou mu zde autorka hry Dea Loherová ústy a tělem herečky sděluje a která rozdělila její život na „dříve“ a „potom“, se odehrála v Afghánistánu. Jsou tu však obrazy: popálené tělo žebrající holčičky, muži se zbraněmi, poušť, ženy odsouzené k mlčení.
Německá dramatička (jejích pět her v překladu Petra Štědroně vydalo nakladatelství Větrné mlýny) Kábul skutečně navštívila. A ptá se: jak po návratu tvořit (žít) dál? Co je umění tváří v tvář spálené zemi? Lze utrpení umělecky ztvárnit? Jakými barvami a proč? Je to morální? Je to nutné? Je to krásné? Co je to krásné? Metr krát metr pouliční dlažby s peckou od broskve pověšený na zeď? Vůně přítele? Hezké plochy? Ale co je za nimi? A lze toho dosáhnout? Může toho ona dosáhnout?
Za účelem ptaní vytváří autorka jevištní postavu a přisuzuje jí poslání malířky („kdybych byla malířka/ jenom například/ bylo by to jednodušší…“)…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu