Každá rada drahá

Měla to být úplně klidná schůze, ale pak se to zvrhlo. Když Rada Českého rozhlasu začala minulou středu projednávat „případ Radia Wave“, vylétl nad hlavy publika transparent „Tahle rada nemá budoucnost“ a jeden z demonstrantů se pokusil předat radním petici žádající odchod jejich šéfa Jiřího Floriana.„Nerušte zasedání, prosím ochranku o zásah,“ volal dotčený předseda Florian a strážce pořádku narušitele vyvedl.

Tak až do takových konců dospěly věci po slavné schůzce radních před měsícem v Ostravě. Tam, jak známo, rada na základě špatného překladu jedné anglické písně prohlásila redakci Radia Wave za spolek propagující fašismus a vyzvala vedení rozhlasu, ať proti své stanici zasáhne. To rozpoutalo bouři. Lidé z branže si ťukali na čelo, v médiích se horlilo proti „cenzuře“ a volalo po rezignaci „totálně neschopných“ radních. Bližší pohled na dění kolem rady ovšem prozrazuje, že v Česku zrod a složení rady, instituce dozírající na chod veřejnoprávního masmédia, ve skutečnosti skoro nikoho nezajímá. Takže jaká je vlastně nakonec pointa ostravského trapasu?

Uvedeni v omyl

Tisková mluvčí rozhlasové rady Dana Jaklová (50) přichází na večerní schůzku ve vinárně nedaleko parlamentu rovnou z práce: právě dostříhala reportáž ze schůze Poslanecké sněmovny a odeslala ji do soukromé Regionální televizní agentury, kde pracuje jako politická zpravodajka. „Dodnes mě strašně mrzí, že jsme se lidí, co poslouchají Wave, tak dotkli, to mi věřte,“ říká o debatě, na které kromě řečí o fašismu zazněla i proslulá slova programového ředitele rozhlasu Richarda Medka. Ten posluchače Radia Wave označil za „lidi, kteří nejsou budoucností tohoto národa“. Dana Jaklová je přesvědčena, že radní už ostravskou záležitost uvedli na pravou míru textem zveřejněným na internetových stránkách své instituce.

Tam stojí, že k mylným soudům svedl radní chybný posudek hodnotitele Radka Vogela. Předlistopadový absolvent Moskevské finanční akademie začal s radou spolupracovat před rokem, když v soutěži porazil všechny konkurenty svou znalostí kodexu Českého rozhlasu, tedy etických a profesních pravidel práce rozhlasového novináře. „Jeho vědomosti pro nás byly důležitější než jeho minulost,“ říká Jaklová. Hodnotitelů dnes pracuje pro radu šest. Každý má na starosti jednu stanici rozhlasu a informuje radu, zda jejich vysílání neporušuje zákon či etický kodex. Voglovým revírem je Radio Wave a letos v říjnu dospěl hodnotitel k závěru, že odvysíláním „fašistické“ písně Swastika Eyes od britské kapely Primal Scream stanice zákon porušila.

„Nechápu, proč se z jednoho omylu udělala taková aféra,“ kroutí hlavou předseda radních Jiří Florian, který pracuje jako hlavní dramaturg náboženské tvorby v České televizi. Odpověď je v tom, že nešlo o „omyl“, ale o důležitě se tvářící soud postavený na špatném překladu a neznalosti fakt. „Ale my jsme z té chybné expertizy nevyvodili žádné konkrétní usnesení,“ brání se Florian. „Jenom jsme vedli svobodnou diskusi a kvůli něčemu takovému rozhodně neodstoupím.“

K odchodu se nechystá ani žádný z jeho kolegů. Rozhlasová rada má podle zákona hlídat kvalitu vysílání veřejnoprávního rádia a dohlížet na to, aby jeho vedení správně hospodařilo s koncesionářskými poplatky. „S takovou vizí jsem do rady přišla,“ říká Dana Jaklová. Právě Radio Wave podle ní plýtvá tím, že se v programu zaměřuje na alternativní kulturu a nesnaží se oslovit širší spektrum posluchačů. Stanici kritizují i ostatní radní. V zápisech ze zasedání rady lze najít výtky od stížností na nízkou úroveň mluvy moderátorů až po to, že stanice zařadila do vysílání třeba dvouhodinový diskusní blok věnovaný fenoménu graffiti. „Z toho pořadu by třeba můj syn mohl získat dojem,“ vysvětluje své výhrady Jaklová, „že mu veřejnoprávní rozhlas dává za pravdu, jak je sprejování skvělou cestou k seberealizaci a jeho uzákoněná kriminalizace naopak blbostí policie.“

To neovlivníte

Devět členů rady volí na šest let parlament, a proto se často spekuluje o jejich závislosti na politicích. Kandidáty mají však podle zákona poslancům předkládat občanská sdružení, církve a organizace, jako jsou třeba univerzity nebo Akademie věd ČR. Jak ukazují nominační listiny, obsazení tak důležité veřejnoprávní instituce, jakou rada je, v Česku málokoho zajímá. Možnosti navrhnout sněmovně kandidáty v Česku využilo naposledy všeho všudy deset organizací. Mezi nimi přitom dominuje Syndikát novinářů ČR, který opakovaně navrhuje poslancům většinu osobností. Ostatně byla mezi nimi třeba i Dana Jaklová.

„Vlastně nevím, kdo ji od nás navrhl,“ říká místopředseda syndikátu Jan Punčochář.„Nevedeme o tom žádné záznamy. Musel bych se doptat našich členů a na to nemám čas. Řeším teď rozpočet a naše nové internetové stránky. To je tak padesátkrát důležitější, nezlobte se.“ Kandidáty do rady může podle místopředsedy Punčocháře navrhnout každý člen syndikátu a vedení návrh automaticky schválí. „Větší pozornost tomu nevěnujeme. Konečné rozhodnutí je nakonec stejně na poslancích. A my nemáme lidi na to, abychom s nimi vyjednávali o konkrétních osobnostech.“

Poslanci skrze mediální rady ovládají veřejnoprávní média.Nemožností konečnou volbu radních ovlivnit vysvětluje většina organizací to, proč možnost nominovat své kandidáty do rady rovnou odmítá. „Nikdy jsme nikoho nenominovali. Dá nám dost práce sehnat lidi do našich správních rad. A na nějaký lobbing za radní rozhlasu nemáme čas,“ říká šéf Greenpeace Jiří Tuter.„S nominacemi máme špatné zkušenosti,“ říká předseda Ekumenické rady církví Pavel Černý.„Jednou jsme nominovali našeho zástupce do Rady České televize a lidé znalí poměrů ve sněmovně nám dopředu říkali, že neprojde, protože ho nikdo z poslanců nezná. A měli pravdu. Do rozhlasu jsme to už ani nezkoušeli.“ A podobně to vidí i předseda Akademie věd ČR Václav Pačes, který za svou organizaci neúspěšně navrhoval bývalou předsedkyni akademie Helenu Illnerovou.„Je to moudrá žena s kulturním přehledem,“ říká Pačes. „My nemáme kapacity konečné rozhodnutí poslanců ovlivnit.“

Mezi českými spolky se však najdou i vytrvalci, kteří se nenechávají odradit a své kandidáty navrhují opakovaně. „Už čtyřikrát za sebou,“ říká šéf Centra pro zdravotně postižené jižních Čech Jiří Smékal.„Naše kandidátka je poctivá žena se sociálním smýšlením. V radě by podle nás hájila zájmy menšin. Budeme ji navrhovat dál, třeba to jednou vyjde.“

Posvítíme si na ně

V přednáškovém sále pražské právnické fakulty právě dobíhají na plátně titulky dokumentu Chaos o silvestrovské krizi v České televizi před osmi lety. Za potlesku stovky lidí, převážně studentů, potom nastupují za katedru Vladimír Just a Karel Hvížďala doprovázení prvním ředitelem České televize Ivem Mathé, aby tu lidem řekli to, co po zhlédnutí dokumentu tuší v sále úplně každý: poslanci mají v Česku příliš velký vliv na dosazování členů mediálních rad a skrze ně potom ovládají samotná veřejnoprávní média.

„V mediálních radách zasedají lidé, kteří jsou často členy politických stran, které je volí,“ říká publiku Hvížďala. „Politici navíc radu můžou kdykoliv odvolat. V Německu může něco takového udělat jenom soud. Nezávislost radních v Česku je jenom teoretická,“ dodává. „Co se s tím dá dělat?“ zazní z publika. „Teď nic,“ konstatují řečníci. „V Česku teď neexistuje síla, která by poslance přiměla, aby se moci nad mediálními radami vzdali. Ale je dobře, že se tady scházíte a alespoň o tom problému diskutujete,“ říkají na závěr studentům a sklízejí potlesk.

Organizátoři debaty však jenom u diskusí skončit nechtějí. „Podle mě se dá dělat víc,“ říká student sociologie a filozofie Jiří Boudal. S přáteli zformulovali čtyři požadavky (a mechanismus volby radních patří mezi ně), které by podle nich měli politici do roka a do dne k dvacátému výročí pádu komunismu splnit. A než se tak stane, budou je studenti obcházet s kamerou a ptát se jich, na čem to plnění vázne. Tyto rozhovory budou průběžně k dispozici na internetu. „Aby,“ jak říká Boudal, „mohl každý vidět, jak ti lidé přemýšlejí.“