Etnomuzikoložka v Indii

Je asi pět hodin a já se probouzím s voláním muezzina z mešity sousedící s naším domem. „Alláh Akbar,“ ozývá se příšerně nahlas z reproduktorů. Otáčím se na bok a snažím se ještě spát. Nejde to. Za chvíli totiž pustí v hinduistickém chrámu, sousedícím s naším domem z druhé strany, do reproduktorů bhadžany (lidové náboženské songy šmrncnuté Bollywoodem) a mám to stereo.

Touhle hudebně-náboženskou přestřelkou začíná každé ráno. „Miláčku, vstáváš?“ šťouchám do Ajaye, který spí jako většina Indů s hlavou přikrytou dekou. „Ne! Zatracený idioti!“ ozývá se vztekle zevnitř. Jo, jo, už si příliš zvykl na české ticho. Ani učitel jógy holt nemá vždycky vyrovnanou, povznesenou mysl. Bráhman z tradiční rodiny, jeden dědeček astrolog, druhý jogín, dva univerzitní tituly a několik let strávených v klášterech studiem nábožensko-filozofických textů, jógou, meditací a zpíváním manter, se nečekaně zamiloval do Češky i do její malé zemičky. Po tříměsíčním vytouženém pobytu zpět v Indii říká, že už chce domů.

Z ložničky vycházím přímo na dvorek, nabírám z rezervoáru do kbelíku vodu a odcházím na starý suchý turecký záchod, protože vím, že nová evropská koupelna je zabraná aspoň na hodinu Ajayovým bratrem, který se tam šlechtí na další den IT profesionála v Púně, hodinu a půl vlakem odsud. A možná se tam uvidí i se svou nastávající manželkou …