Bourání klišé

Větší ohlas v publiku vzbudil jen chlapík, který sestavuje roboty z domovního odpadu. Adam Gebrian (1979) minulé úterý na akci Pecha Kucha Night v pražském kině Aero předvedl, že i přednáška o architektuře může být hodně vydařená show. „Padesátimetrový bazén před domem je dobrá věc, ale mnohem lepší je půlkilometrový,“ ukazoval na nákresech jednoho z losangeleských satelitních městeček, které v potrhlé vizi Zelená, nikoli modrá planeta proměnil v malé kalifornské Benátky, aby si vzápětí vyslechl aplaus do posledního místa zaplněného sálu.

Gebrian žil devatenáct let ve Zlíně. Jak říká, mnohem víc ho tu ovlivnilo myšlení, na jehož základě Baťův koncern město vybudoval, než samotná architektura. „K Baťovým knížkám se stále vracím, jsou pořád platné. Třeba jak byla firma rozdělená na několik individuálních sekcí, které mezi sebou obchodovaly, a tím se kontrolovaly.“ Právě zlínské náměstí si zvolil jako téma diplomové práce, kterou ukončil svá studia na liberecké fakultě architektury.

Pracoval pak v pařížském ateliéru Dominika Perraulta, rotterdamském Maxwanu nebo pražském A69. Zabýval se iniciačními fázemi projektů, takže svůj rukopis sice najde na pár klikách od dveří, mnohem podstatnější však pro něj bylo být při tom, když vzniká idea budoucí stavby. „Tehdy jsem ještě myslel, že se architekturou budu živit. Deset let mi trvalo, než jsem zjistil, že nejvíc mě baví mluvit…