Z mlhy

Nejnovější, právě vyšlá sbírka básní Bohumily Grögerové (1921), nazvaná prostě Rukopis, je o zápasu s temnotami. Obrazně i doslova: autorka ztrácí zrak, loučí se s viditelným světem. A také se svým zemřelým partnerem, který se jí stále více vzdaluje: „dřív jen šeptnutím do vlastní dlaně jsem si tě přivolala/ teď volám/ zvyšuji hlas/ odpoví slábnoucí ozvěna/ vzdaluješ se do světla/ trýzeň jihne v lítost/ zraje v konečnou něhu/ hladím tvé brýle.“

Sbírka, kterou lze číst jako příběh, začíná konstatováním diagnózy: prakticky oboustranná slepota: „kam se zadívám/ kaše z šedozelených perliček/ svítá – stmívá se – svítá/ mlha se choulí/ civím/ kamením/ topím se v kaši z perliček/ pak cosi ve mně poručilo/ vstaň a choď.“

A je to příběh veskrze pozitivní: Bohumile Grögerové nakonec vždycky něco poručí, aby se nevzdala. Stále znovu se staví na nohy a bojuje o svoji mysl, o tělo, které se pohybuje o berlích, o každý další den. Nepřestává žasnout a být – alespoň na krátké okamžiky – šťastná.

Bez druhé poloviny

Zdá se, že to jediné, co nemůže Grögerová svou chutí do života zahojit, je ztráta partnera. Vztah básníků a překladatelů Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala (1920–2003), jejich neutuchající inspirativní dialog, který trval padesát let až…