V.I.P. zákazníkem

Sen. Budík. Tma. Snad ráno. Středa. Půlka října. Začíná atrakce zvaná ranní kolotoč. Nakrmit koťata, nakrmit sebe, koupelna, něco na sebe, děti, žena, pusy… Vycházím.

Odjezd vlaku za čtrnáct minut. Začátek prostoru nádraží, kličkovaná mezi bagry, náklaďáky a spoustou bahna. Stavba koridoru. Nastupuji. Stačím se ještě pokochat pohledem z okna na pokračující práce na novém nástupišti a už jedeme.

Ani nestihnu dosednout a je tu slečna nebo paní průvodčí, doprovázená „zácvikem“. „Dobrý den, kontrola jízdenek.“

Suverénně sahám do přední části batohu pro zlatou kartu, tedy předplacenou roční síťovou jízdenku, na kterou mohu jezdit kam chci, kdy chci a vlastně i kde chci. Kouzelná karta ale není. Scénka jako ze špatného (nebo dobrého?) filmu. Dvě průvodčí a pasažér v panice hledající jízdenku. Bunda, kalhoty, zepředu, zezadu. Znovu batoh, počítač ven, blok, tužky, žvýkačky, lžička, klíče, jedna kapsa, druhá kapsa, kapsička… Jsem na dně, nemám nic! Zadoufám, že si mne pamatuje, jezdí poměrně často. Nezabralo to. Upozorňuje mne, že jestli ji nenajdu, budu muset zaplatit plné jízdné, cca 140 korun. V peněžence mám stovku. To je pech. Do Benešova dostávám oddechový čas. V předtuše katastrofy volám mé drahé, jestli není karta náhodou někde doma. Obava se naplňuje, karta patrně zůstala předešlý večer někde v kupé rychlíku do Salcburku. Byla tma, když…