Šance na zákaz komunistů

Jako když v anekdotě chlapec tolikrát udělá humbuk, že hoří, až ho všichni přestanou poslouchat. Možná proto poslední iniciativě prohlašující české komunisty za protiústavní a volající po jejich zákazu téměř nikdo nevěnoval pozornost. Takových už tu přece bylo a nic se nedělo. Jenže v našem případě máme vážné podezření, že skutečně hoří, už dlouho, jen není jasné, jestli je dost vody k hašení a jestli nad tím hasiči už dávno nemávli rukou a taky, jestli už plameny nespolkly příliš mnoho, aby je šlo uhasit.

Tak znovu a jinak

Odhadem deset kilogramů, tisíce stran (nejsou přesně spočítané) textu, kopií dokumentů a novinových článků, rozdělených na jedenadvacet kapitol. Tahle zpráva o činnosti českých komunistů sice pokrývá celý stůl v malostranské kanceláři senátora Jaromíra Štětiny, ale na první pohled se kromě rozměrů nijak zvlášť neliší od předchozích pokusů upozorňujících na chování KSČM, jimiž policii poslední léta bombardují občané či občanská sdružení. Jenže jiná je – a to z mnoha důvodů.

Štětina zavrhl cestu trestních oznámení podávaných na protizákonné projevy komunistů k rukám policie, kterou šli předkladatelé před ním, a místo toho prosadil v Senátu speciální komisi, která měla posoudit ústavnost a další „legalitu“ KSČM. Navíc přizval na pomoc konzultační radu složenou z respektovaných expertů na historii, právo a politologii. Po dvou letech práce komise letos v říjnu předložila závěrečnou kapitolu zprávy obsahující bezmála osmdesát indicií, na jejichž základě mají autoři podezření, že KSČM nedodržuje tuzemské zákony a ústavu.

A horní komora pak odhlasovala, že závěry komise jsou „znepokojující a závažné“ a že by se jimi měl zabývat Nejvyšší správní soud. Takový podnět k soudu může dát jen vláda nebo prezident a senátoři k tomu vyzvali vládu.

Něco takového se v dějinách tuzemského volání po zákazu komunistické strany ještě nestalo. Mimořádnost situace ostatně podtrhují i reakce dotčených – zatímco nad občanskými aktivitami v minulosti mávali komunisté rukou, dnes jsou v nevídané pohotovosti. Předseda KSČM Vojtěch Filip už se objednal v Senátu, aby si zprávu prostudoval. Právnický tým komunistické strany už chystá vlastí analýzu závěrů komise a slibuje věc hnát k Ústavnímu soudu nebo až do Štrasburku. Výrazně přibylo i telefonátů slibujících senátorovi Štětinovi „pověšení na lampu“.

Jiný než v minulosti není jen formální postup, ale i obsah a podoba výhrad. Tady je nutný krátký výlet do historie – pokusů postavit komunisty mimo zákon byly za dvacet polistopadových let desítky. Od trestních oznámení občanů či občanských iniciativ přes městské a obecní vyhlášky po petice a výzvy vládě či parlamentu. Na parlamentní půdě navrhl zákaz KSČM v létě 1993 tehdejší poslanec Čestmír Hofhanzl, jeho kolegové návrh smetli ze stolu se slovy, že „zlo se trestá jen v pohádkách“. Narazily také nejrůznější pokusy měst – už v roce 1994 vydali ve Vysokém nad Jizerou vyhlášku zakazující „agitaci a propagaci KSČM a hnutí a stran projevujících sympatie ke komunismu“ na území obce, Ústavní soud ji zrušil.

Klíčové je zjistit, zda KSČM neporušuje ústavu.V koši policejních služeben či státních zastupitelství končila také oznámení, s nimiž se tam kvůli komunistům obraceli občané či sdružení. Většina těchto pokusů se v argumentaci odvolávala na trestní zákoník a tu jeho část, která zakazuje „podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení lidských práv a svobod“ a jako trestný čin chápe i hlásání „třídní zášti“. Právníci ovšem tento paragraf považují z mnoha důvodů za problematický.

Také proto šli senátoři na věc tentokrát jinak a zjišťovali, zda KSČM neporušuje ústavu. Ze shromážděných dokumentů pak vedle nepřehledné a trochu technicistní výhrady ke způsobu registrace komunistů vyvodili jedno hlavní podezření – totiž, že KSČM neodmítá násilí jako prostředek politického boje, což je podle tuzemské ústavy hlavní podmínka existence politické strany či hnutí. Slabost pro násilí se podle autorů zprávy ukazuje v projevech či článcích politiků KSČM, v základních dokumentech i programových materiálech či tak, že partaj neodsuzuje (naopak je buď zcela popírá, nebo zlehčuje jejich rozsah) zločiny spáchané předlistopadovou KSČ i komunisty po celém světě od Číny přes Kubu až po Severní Koreu. Není samozřejmě překvapivé, že v žádném komunistickém projevu ani dokumentu nezazní věta „chceme získat moc násilím“, byť třeba pražský komunista Jiří Horák loni na konferenci o „odkazu VŘSR a socialismu pro 21. století“ prohlásil, že „vykořisťovatelé se svého panství dobrovolně nevzdají, musí jim být odňato násilím“. Analýza si ovšem všímá i zaobalených náznaků. Zprávy o základním zaměření KSČM, které delegáti schvalují na sjezdech (a lze je tudíž považovat za oficiální stranické materiály), zase citují a odkazují na Komunistický manifest jako základní dokument komunistů po celém světě. Právě v něm se ale píše, že „cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu“.

Neústavní slovo

Až potud zní vše logicky. Problém nastává v okamžiku, když začneme pátrat po tom, nakolik mají argumenty komise reálné jádro a naději na úspěch u soudu. Někteří právníci (napůl anonymně, právníkům se totiž obecně do komentářů nechce, protože buď pracují v institucích, které o věci budou rozhodovat, nebo se – jak říkají – nestihli se závěry komise dostatečně seznámit) jsou přesvědčeni, že indicie nejsou pro zákaz KSČM dostatečně průkazné; na to by komunisté například museli organizovat vlastní ozbrojené skupiny. Jiní s takovým výkladem nesouhlasí. Například podle bývalého ústavního soudce a člena Štětinovy konzultační rady Vojtěcha Cepla je v rozporu s ústavou už jen samotné slovo komunismus – jde totiž o označení ideologie, která má tři znaky: zaprvé přesvědčení, že společnost je rozdělena na třídy a že existuje třídní boj, zadruhé pohled na násilí jako legitimní prostředek politického boje, a třetím znakem je deklarovaný cíl zničit soukromé vlastnictví. A všechny tři rysy jsou v rozporu s ústavou. Také Vladimír Balaš z Ústavu státu a práva říká, že je „zcela evidentní, že se někteří představitelé KSČM ve snaze zalíbit se svému elektorátu snaží připomínat ,staré dobré časy‘ a v rámci toho se jim i úspěšně daří resuscitovat například třídní nenávist“.

Kvůli naznačeným rozporům nicméně zůstávají jak konzultanti komise, tak senátoři, kteří pro zprávu zvedli ruku, střízlivě při zemi. „Jsem skeptický, co se týče úspěchu,“ říká politolog Stanislav Balík.„Ne kvůli indiciím samotným, ale proto, jak to vždy dopadlo v minulosti.“

Skepse ovšem nakonec – soudě podle reakcí z vlády – nemusí být na místě. Jeden z ministrů, vicepremiér pro evropské záležitosti a senátor Alexandr Vondra, už pro zprávu v Senátu zvedl ruku a ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil nevylučuje, že to vláda nakonec udělá. Rozhodnout by vláda měla podle zákona do měsíce od doručení podnětu. Jasno by mělo být v polovině prosince – senátoři už výzvu kabinetu poslali minulý čtvrtek.

Žádné zemětřesení

Pokud by se vláda na soud skutečně obrátila, a ten jí a Senátu dal za pravdu –, jaké by to mělo dopady na českou politiku?

Pro představu se ani nemůžeme rozhlédnout po Evropě, protože tam v podstatě k zákazu etablované politické strany (až na jednu výjimku v Belgii) nedošlo.

Nikdo si každopádně nemyslí, že by po zákazu KSČM nastalo politické zemětřesení – za první republiky sice se zákazem strany podle zákona ztráceli její zvolení zastupitelé mandát, ale dnes by zůstali do konce volebního období tam, kde jsou. Tedy třeba i v krajských radách, kam dnes míří díky ČSSD v řadě krajů. Pouze by byli vedeni jako bezpartijní. A je velmi pravděpodobné, že by se čeští komunisté zachovali jako zakázaný belgický Vlámský blok, z něhož je dnes Vlámský zájem, a zformovali se ve stejném složení pod jiným názvem. Případná registrace nástupnické partaje se stejnými lidmi a stejným programem by pak byla čistě na rozhodnutí ministerstva vnitra.