Umění umírat

Přijít to muselo. Čtyřicet let po tragické smrti asi nejslavnější básnířky druhé poloviny dvacátého století Sylvie Plathové byly její pohnuté osudy zpracovány do filmové podoby. Film s lakonickým názvem Sylvia (2003) novozélandské režisérky Christine Jeffsové vzbudil kontroverze už v době svého vzniku. Dcera umělkyně a dědička jejích autorských práv Frieda Hughesová ostře protestovala proti celému projektu a obvinila filmaře, že se chtějí voyeursky popásat nad osobním neštěstím její rodiny. Marně. Příběh talentované, ambiciózní autorky se sklonem k silným depresím se už v šedesátých letech stal globálním popkulturním kultem. Pro rodící se feministické hnutí byl mýtus, obestírající její život a smrt, stejně důležitý jako pro rockery let devadesátých sebevražda Kurta Cobaina.

Tým kolem Jeffsové měl nesnadnou roli. Peripetie tvůrčího i osobního života spisovatelky jsou do velké míry popsány v jejích Denících. Jak ale adekvátně přeložit její drásavou, intimní zpověď do filmové řeči? Tvůrci zvolili cestu nejkonvenčnější, životopisné melodrama. Film začíná seznámením Plathové s budoucím manželem Tedem Hughesem v rámci studií na Univerzitě v Cambridge v roce 1956 a chronologicky sleduje její cestu životem až k předčasnému skonu o sedm let později. Snímek celkem jasně ukazuje umělecké limity takového přístupu k…