Tresčí válka neskončila

Přesně před padesáti lety vrcholila v Severním moři jedna dnes již zapomenutá válka. Navzdory tomu, že svět byl ostře rozdělen na komunistické a demokratické země, proti sobě v tomhle sporu stáli dva blízcí spojenci ze západního tábora. Strážní a vojenské lodě Velké Británie a Islandu se několik měsíců střetávaly v chladných severních vodách, vrážely do sebe a občas se i střílelo. Až dnešek ukázal, že hlavním poraženým se nakonec nestal ani jeden z rivalů, ale ryba, kvůli níž konflikt vypukl. Treska obecná.

Na dostřel děla

Ryby dodnes tvoří tři čtvrtiny islandského exportu. Není tedy divu, že na využívání mořských darů jsou Islanďané velmi citliví. Od padesátých let minulého století jim dělali starosti rybáři z Británie, Dánska a Norska, kteří se stále výkonnějším náčiním připlouvali blíž a blíž k ostrovu a vraceli se s tučnými úlovky.

Islandští rybáři tak logicky nacházeli v sítích stále méně ryb. Právo na využívání světových moří tehdy upravovaly jen staré námořní zvyky, podle nichž každému státu výsostně náleží pobřeží na dostřel děla (čtyři námořní míle, neboli 7,4 kilometru). Britové a Norové tak mohli bez problémů křižovat oceán i velmi blízko Islandu a lovit ve velkém. Dokud si Islanďané, kteří se odjakživa trochu namyšleně považují za nejlepší hospodáře Poseidonových statků, neřekli: „Nóg.“ Dost.

Bez jakéhokoli vyjednávání a jednostranně v…