S horníky u ďábla

Prudké trhnutí mě probudí z krátkého spánku. Řidič šlape na brzdu, ostře vybírá zatáčku a jen těsně se vyhýbá protijedoucímu autobusu. Ospale koukám z okýnka. Pod námi je několik set metrů hluboká propast. Přemýšlím, kolik autobusů a aut už skončilo na jejím dně. Bojím se. Jsme právě v půlce cesty ze solné pouště do hornického města Potosí, které je někde v dálce nad námi vysoko v bolivijských Andách. Chtěla bych usnout, ale nejde to. Nervózně koukám na hodinky. Je jedna v noci, už jsme tam měli být. Nejsme. Venku je tma a na obloze plno hvězd. Poněkolikáté náš autobus zastavuje a řidič spravuje motor. Štěstí – zase naskočil. Uběhne další hodinka, ale cíl stále v nedohlednu.

Ve chvíli, kdy už skoro přestávám doufat, že do města vůbec kdy dojedeme, tmou probleskne osvětlený vrcholek trojúhelníkové hory. Konečně – Cerro Rico, v překladu „bohatá hora“, tyčící se nad Potosím. Trochu to vypadá jako sjezdovka s osvětlením na noční lyžování. Ale není. Ve skutečnosti je to obrovský stříbrný důl v pětitisícovém kamenném masivu. Za dvě hodiny vystupujeme přímo pod ním. Chytáme si s manželem taxi a rychle do hotelu. Je zamčený. Boucháme na dveře, cvaká klíč, vrátný otevírá. Hrozně se těším do postele, a jen co zalehnu, rychle usínám.

Ráno si jdeme prohlédnout důl. Průvodkyně nás dva a pár dalších turistů odvádí z kanceláře cestovky nejdřív do šatny, kde vyfasujeme holínky…