Koukni se mi do očí
Deprese a zmar. Takové pocity mohly přepadat diváka u polských filmů, které se v posledních měsících dostaly do českých kin. Jenže teď se po drsném rodinném dramatu Náměstí Spasitele (2006) a vyrovnání se s národním traumatem ve filmu Katyň (2007) do tuzemské klubové distribuce dostávají dva snímky, jejichž vyznění je podstatně optimističtější.
Deprese a zmar. Takové pocity mohly přepadat diváka u polských filmů, které se v posledních měsících dostaly do českých kin. Jenže teď se po drsném rodinném dramatu Náměstí Spasitele (2006) a vyrovnání se s národním traumatem ve filmu Katyň (2007) do tuzemské klubové distribuce dostávají dva snímky, jejichž vyznění je podstatně optimističtější.
Kult mládí naruby
Tragikomická poetika filmu Fígle (2007), letošního polského kandidáta na Oscara, by mohla být českému publiku blízká. Ne náhodou viděl kritik časopisu Hollywood Reporter ve druhém celovečerním filmu Andrzeje Jakimowského ozvuky raných filmů Miloše Formana a Jiřího Menzela. Autor těchto řádků by na hromádku vlivů přihodil Karla Kachyňu či Zdeňka Svěráka. Česká kinematografie – i ta současná – má u našich sousedů mnohem lepší pozici než ta polská u nás. Smířlivou relativizaci postav Hřebejkových filmů, černý humor a postmoderní hravost Petra Zelenky nebo hřejivou Svěrákovu laskavost posuzují mnozí Poláci jako záviděníhodnou schopnost podívat se na sebe s nadhledem a zasmát se vlastním slabostem.
A stejně tak Jakimowski sklidil úspěch doma i na festivalech, když v příběhu šestiletého Štefka (Damian Ul) zabalil prvky dramatu do úsměvného hávu. Zvídavý blonďák Štefek tráví ospalé…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu