Dějiny budoucnosti

Není obzvlášť těžké mluvit o blízké budoucnosti jako o průhledné skutečnosti, tvrdit, že vím, jak se věci mají a mít budou. Dělají to všichni, od neznámé důchodkyně (bude hůř, ceny rostou, důchod ne) po premiérova poradce (zvýšíte-li důchody, budou vás volit senioři). Takové prognózy vycházejí z osobní zkušenosti a z jednoduché kauzální perspektivy. Co si však počít s událostmi zjevně světodějnými a složitými? Ve světě založeném na vědě a informacích je to jasné: je třeba vytvořit aktuální teorii vývoje, načrtnout dějiny budoucnosti. Vždyť čemu důležitějšímu by měly společenské vědy sloužit. Jenomže prognózy se nezřídka ukážou jako zavádějící. Například žádný kremlolog nepředpověděl pád sovětské říše.

Ti nejchytřejší (ne nutně nejmoudřejší) novou teorii rychle vydestilují z aktuálních debat a nálad. Přesně to udělal Fukuyama po roce 1989 v nadšeně optimistické teorii o konci dějin. Jenže za deset let, po 11. září 2001, už dominovala Huntingtonova mrazivě skeptická teorie o střetu civilizací. A dnes, opět po deseti letech, poutá pozornost kniha Roberta Kagana Návrat historie a konec snů. Máme tedy už konečně jistotu, že historie pokračuje? Tvrzení o návratu historie překvapí jen ty, kteří si právě uvědomili, že žijí v dějinách. Rychlé střídání teorií blízké budoucnosti, nahrazujících houževnatější utopické či ideologické vize, svědčí přece samo o sobě o poměrně dynamickém…