Aby sklo neprasklo

„Umělec na této sklence pracuje i půl dne,“ vysvětluje japonská průvodkyně skupině turistů a ukazuje skleničku na saké v rozzářené vitríně. Začíná to vyfouknutím, končí to vyrytím svatého Víta i s titěrnými okénky. „Velmi krásné,“ ocení to zdvořile Japonci a vyrazí do dalších sálů obchodu, aby zjistili, co ještě je české sklo, kromě skleniček na japonské víno. Zdobených váz a sklenic jsou tu stovky, dále znásobené zrcadly. Obchod stojí přesně proti Staroměstské radnici v Praze, na štítě má nápis Erpet Bohemia Crystal a připomíná, že tento národ si na svém legendárním českém skle zakládá skoro stejně jako na orloji. Opakovaně to zdůrazňují také průvodci, kteří sem za mírnou provizi vodí své skupiny.

Jenže jaké české sklo vlastně je? A jaký je přesně důvod být na ně pyšný? O co přijdeme teď, když jeho výrobci jeden po druhém zanikají?

V tomto i desítkách jiných turistických obchodů, které inzerují „hand made czech glass“, převládá hlavně jeden typ skla: olovnatý křišťál, zdobený brusem. Nejčastěji typickými hvězdičkami, čili vzorem PK 500, který se začal používat mezi válkami v Dobrušce, za socialismu mutoval do dalších variací a postupně zaplavil většinu produkce. A protože se už desítky let vyrábí vlastně skoro totéž, nadvláda pé ká pětistovky dále trvá.

Řada sklenic a váz ale nejde do obchodu rovnou ze skláren. Jako…