Na hřadu romantismu

Romantismus v nás vyvolává rozpory, je čímsi jako sladkou chorobou. I na počátku knihy Romantický řád, jejímž autorem je nizozemský profesor filozofie a literatury Maarten Doorman, stojí rozpor: „Někdy není zcela jasné, zda je to intelektuální opovržení, nebo naopak láska, co v člověku vybudí zvědavost. Já jsem si dlouho myslel, že mne pohání odpor, odpor vůči nadbytku romantických klišé, která ovládají náš život, takže ho činí předvídatelným.“ Jenže při psaní knihy se Doorman přistihl, že zároveň k úsilí romantiků pociťuje obdiv: k jejich hudbě, literatuře, oduševnělosti, vytříbenému smyslu pro dvojznačnost a nuanci.

Kdo by od Doormanovy studie čekal jen podrobně zpracovanou historii evropského romantického hnutí první poloviny 19. století, bude zklamán. Nizozemského filozofa nezajímá v první řadě romantismus jako období v dějinách – zajímá ho romantismus jako světonázor, pravidelně strukturovaná senzibilita, poněkud nepřehledný chumel očekávání, zkušeností a sentimentů. Ačkoli tedy autor prokazuje detailní literárně-historické znalosti, ty tvoří jen pozadí pro eseje týkající se obecnějších témat: lidská subjektivita, pojetí minulosti, vztah k přírodě, relace umělce a díla nebo idea národa.

Ach ty sentimenty

Ambicí se tak Doormanova kniha vědomě hlásí k foucaultovskému programu odkrývání epistémé. Michel Foucault…