Divochova výchova

Nesentimentální vzpomínky na nepříliš šťastné dětství byly základem slavného snímku Nikdo mě nemá rád (1959). François Truffaut v příběhu mladistvého delikventa Antoinea Doinela zúročil vlastní zkušenost nemilovaného nemanželského dítěte, k němuž si matka nenašla citovou vazbu. Snímek Divoké dítě (1970), který tento týden uvádí Česká televize, věnoval průkopník francouzské nové vlny právě Doinelovu představiteli Jean-Pierrovi Léaudovi, který v několika filmech ztvárnil režisérovo autobiografické alter ego. Problematiku deprivace dětí a důležitosti harmonických sociálních vazeb v něm ilustruje na extrémním příkladu dítěte žijícího léta bez kontaktu s lidmi. Jeho příběh vstoupil do odborných análů jako případ Viktora z Aveyronu. Vesničané ho v lesích poblíž Toulouse odchytli na konci osmnáctého století.

Věk nahého, zarostlého chlapce, jehož tělo pokrývaly četné jizvy, odhadli pařížští lékaři na deset až dvanáct let. Nemluvil, nereagoval na zvukové podněty, projevoval se kývavými pohyby, charakteristickými pro neslyšící nebo nevidomé děti bez potřebného mezilidského kontaktu. Před trvalým umístěním do ústavu pro hluchoněmé zachrání lesního divocha intervence doktora Jeana Itarda. Ten se rozhodne nalezence socializovat. Na venkovském statku ho podrobí výchovnému a vzdělávacímu experimentu, jehož cílem je zanedbanému dítěti vštěpit co nejvíce společenských návyků.…