Ostrovy v zimní vichřici

Každé ráno mě budí, když nastartují loď. Dunění motorů se nese městem, prostupuje mě a nachází si ozvěnu někde uvnitř mého břicha. Když pak loď vyjíždí z přístavu, skleněné tabulky v oknech našeho domu potichounku drnčí. Žiju rytmem té lodi, stejně jako zbytek města.

Dnešní ráno je jiné, městem se nenese dunění a ozvěna v mém břiše je hluchá. Místo toho mě už několik hodin budí vichřice, která se prohání ulicemi města. Vyje v prolukách mezi domy, s praskotem se opírá do oken, bere prádlo ze šňůr, obrací květináče na zápražích a s každým poryvem sílí. V takových chvílích si kladu otázky. Proč žijeme tady? Na začátku byla duše a nohy, co svrbí, zvědavost a touha uchopit zkušeností jiné a neznámé. Ale… Mám ráda teplo, ty snad ještě víc než já. A stromy a hory a řeky a někdy i město v noci… nic z toho tady není. A přesto jsme už od prvních kroků přístavem po vystoupení z lodi věděli, že právě tady chceme být.

Vstávám a stavím vodu na čaj. Venku je hluboká tma a to dělá vichřici ještě děsivější. Vstáváš chvíli po mně a říkáš, že zkusíš jet do práce, i když je to asi zbytečné. Já se pokouším vyladit rádio, ale ozývá se z něj jen nesourodé kvílení.

Odcházíš, ale za pár minut se vracíš. Silnice je zavřená hned za městem. Já mám dneska volno, ale přesto pokradmu pošilhávám po telefonu. Tiše doufám, že mi nezavolají z práce. Mohlo se lehce stát, že některá z mých kolegyň kvůli…